Archiv rubriky: Nezařazené

A zakřikla, blikalo mi asi tak jako klinická smrt hlavou, když jsem v neděli ve čtvrt na tři ráno sedala s Pidžnem do auta a ujížděla s ginem, bowlí a bílým vínem v krvi do střešovickýho špitálu, kde mámě zrovna šili záda po pádu do skla. Jako kdybych to věděla, že skvělej, tradiční letní pingpongovej večírek v Suchdole u Madly je vykoupenej debilním ránem. Tentokrát to ještě docela dobře dopadlo, ale jak to celý dopadnout m o h l o, ani domyslet nechci.

Večer jsem se dokopala do Týnský za fsvbestfriends, bylo teplo, hermelín jako vždycky vynikající a hovořilo se jako před lety, což je vždycky dobrý. Dobrá, poutavá a plná emocí a navíc skvěle zharaná byla i Edith Piaf s panem Bassem, chichi, když se neví coby, jde se do kina.

Vyluštila jsem křížovku a s Honzou vyšla štěstí naproti
a tak teď mám volňásky na Tori
a tak se na ni těším.
(teda jestli si to můžu dovolit.)

Jogobella, zott, danonne, dobrá máma…

Dneska bych přeprala i sirky mezi víčkama, kdybych byla masochistkou a něco podobného si za účelem zahnání spánku do očí vkládala.

Vstávala jsem v půl sedmý, ale oblečkovej bazar skončil v půl jedný a ještě nádobí atd., no spala jsem jen chvíli. Uteklo to hrozně rychle, ta hezká neděle s procházkou, sedmým nebem, dámou a Romingem, dobrá zkouška, skvělá Olomouc a Libina a taky ten středeční bazar, ale to už byla nálada tatam. Je blbý pořádat večírek, když byste se nejradši někam zahrabali. ale už to tak bylo domluvený. A eště ten intenzivní pocit, že za chvíli zakrním k nepoznání, a že je nutný v tý věco něco dělat, třeba změnit práci nebo vrátit se do školy nebo cokoliv, co podnítí mozek k jiný práci než jen k počítání, jak dlouho roste metastáza v játrech a jestli je lepší taxol jednou týdně míň, nebo jednou za trři tejdny víc, i když je to celý vlastně úplně zbytečný. Prostě blbý období, würde ich gesagt, ale ono to zase třeba přejde.

V hnusný suterénní vykachlíkovaný chodbě, ve který bolestí křičel nějakej člověk na lehátku, jsem myslela, že to se mnou sekne, tak jsem se bála. Nakonec to dopadlo dobře, alespoň prozatím, a tak pokračujeme dál, tradá, další jízda. Kolik jich tak ještě dáme? Třikrát tolik? Takře 42? Eh? 42x centrifugu? No to tak to by nedala ani malá Handa. Nojo, no.

A tak se dneska pořádně vyspím, protože mě do začátku července (a pak se uvidí, cha) čekaj samý hezký věci, na který se hodí mít náladu a síly, a já si teď budu jistá, že to nezakřiknu, protože takhle se věci nedějou.

že teď tomu nevěřim už ani já. Ale přesto se slzama zacpanejma vší silou uvnitř sedím v kuchyni a vykládám uplakanýmu uzlíčku, že jsme si tu kontrolu přeci vydupali, co že bychom chtěli po třech měsících, když jiní se léčí rok, a že mírný zlepšení je přeci taky zlepšení. Lžu sama sobě, abych se ještě vůbec měla o co opřít, z čeho brát a vracet to zpátky do kuchyně, zasranej začarovanej kruh. Je to něco mezi apatií, zoufalstvím a zábleskama naděje, vlastně už jsem si do jistý míry zvykla přijímat špatný zprávy na prvním místě. Docela by mě zajímalo, jak dlouho může člověk doufat, než mu dojde, že je to už úplně zbytečný. Kde je čára mezi nadějí a časem na smíření?

Včerejší koncert se Sopotama na Prádle byl ve stínu zpráv z Homolky (sakra, přeci lepších než horších, ne?), ale nakonec jsem si to hrozně hezky užila i proto, že jsem je nakonec přemluvila, aby přišli. Kluci byli jako vždy neuvěřitelně milí a nám se zpívalo hezky. V porovnání s tím trystním čtvrtkem v Roxy s Kostičkama úplná nádhera, no a taky bezvadnej zvuk, hehe.

Dneska jsem si převrátila jeden pokoj naruby, uvidíme, jak správný to byl krok. Klauzury na UMPRUM jsou zajímavý jako každej rok, ovšem máloco výrazně vybočuje. Jako vždycky je bezvadná grafika + ilustrace a odívání, jako vždycky nerozumím zadání architektury I a jako vždycky se víc těším než nakonec potěším v atelieru písma a knižní úpravy. Babákova designová sekce měla vymyslet komplet hudební produkt, muzikanta, písničku, nahrát to, udělat booklet, promo, klip atd., klobouk dolů tedy, ačkoliv zdá se mi, že pan Babák své koně lehce přecenil.

Malá Miss Sunshine je dobrá sonda, rozesraná rodina odjíždí na cestu, která znamená cíl. Hořkosladká hodina a půl, dobrá trefa.

"Jeden sezamovej s lososem!"
"Coooo?"
"Jeden sezamovej s lososem!"
"S číííím?"
"S lososem!"
vřískají na sebe dvě prodavačky ve Světozoru v cukrárně a my ve frontě na punčák se smějem.

Ale v Alibi se už nesměju, přes Janis Joplin se snažím soustředit na americký studie o vlivu mediovanýho násilí na agresivitu dětí, jenomže mi to zas tak úplně nejde. Červený mě uspává, do toho Pejzi popisuje včerejší historku s hermelínem z Barbaru: "A vypadám snad na to, že bych ho teď, v půl třetí ráno, šla lovit ze sklenice?"

Dávám si jeden hermelín, protože na to vypadám, ale nechutná mi. Jako ostatně tradičně v týhle kavárně. Sice dobře hrajou, ale naložit hermelín, to teda neuměj.
Doma mě čekají další stohy šikany, ach, co jsem si to vymyslela.

Těším se na zítra na pana Basse.

Musím se už konečně zase objednat na masáž k paní Ukecaný, nebo mi ty záda upadnou. Oddělí se od krku. Jako dneska v tramvaji, to jsem si myslela, že už se k tomu schyluje. Představa, jak honím záda po tramvaji, mě trochu vylekala. Holčička s vyměňovací hlavou… Neschýlilo. Kotoul schylmo, co je to za blbost? Známkovat kotrmelce, stejně jako známkovat podání přes síť nebo cval přes švihadlo stranou.

O víkendu jsem hltala kulturu po kilech, možná tady má kořeny ta hlava v sudu/krk oddělený od zad. V sobotu jsme jeli tužit korporátní identitu do Průhonic, bylo pošmourno a ještě jsme s Ilonou dopovídávaly ty pošmourný věci z pátku. Jojo, ono to asi tak mlo dopadnout. Ovšem na každýho dojde a člověk má bejt zodpovědnej za to, co dělá, řekla by teta Kateřina a já bych to řekla s ní. Snědly jsme nějakej salát a přihlásily se do fotbalovýho pětiboje, přiřazovaly hlavy sportovců k jejich krkům a klubům, střílely na branku, žonglovaly s míčem a tak. Pak přišel Petr a všichni jsme se přihlásili na všeobecný sedmiboj, basket, tenis a tak, no bylo to hrozně fajn, milí lidi a tak je milý všechno.

Večer jsme měla lístek na Woven Hand, koncert se zvláštní, vnitřní energií, kterou se mi ne tak úplně podařilo synchronizovat s kapelou, skupina za zrcadlem ve svým vlastním světě, vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli jsou na stejný vlně frontman a zbytek kapely. Po koncertě jsem naložila Dubáka a vyrazili jsme na noční tužení zpět do Průhonic. Nesmím tak nadšeně vykládat o házení šipek, nebo budu porád jezdit na červenou a za chvíli bude po mně. Neodbočili jsme, jeli do Jesenice, prohlédli si noční Průhonice, ale proč ne, žejo. Uvnitř jela diskotéka a se zbylými jsme si dali pár něčeho a jeli zase domů. Tomu říkám výlet. Jako bych to nevěděla, že v nejlepším přestat je vyzkoušený. Ale co, opouštět škatulky je přece tak dobrý…

V neděli jsme udělala Filla – Zívr – Zrzavý – Kupka vs Mondrian tour a na Újezdě jsem potkala DituIva, vzali mě na Malostranskou, nečekaný setkání. Večer odchod na Tajnosti, infikovaná negativními soudy blízkých jsem celou dobu válčila s předsudky, ale já ti nevim, no, holčičí film o dvou světech dobrý, ovšem nějaká ta čistka by neškodila, už to tu máme zase, ukazujeme cizím lidem fotky z dovolený a divíme se, že oni to u toho moře necítili stejně…

V pondělí jsme zkoušli se Sopotama na páteční Prádlo. Bylo to hrozně milý, snad kromě Petra neznám nikoho s takovou koncentrací čistoty. Až by se člověk divil, že takoví kluci ještě existujou, a že je jich šest v jedný kapele, která jede na Sziget. No to je super, ne?

"A kde maj porcelán?"
zeptala se máma, když jsem jí ráno na Karláku v čekárně u Příby nabízela, jestli si nechce dát trošku automatovýho citronovýho čaje z plastikovýho kalíšku, než na nás přijde řada.
"Piju jenom italský kafe z čínskejch hrníčků,"
řekla a zatvářila se mazaně.

Škoda, že taky nepíše texty k písničkám.