Archiv rubriky: Konzultační hodiny

I když je už dost stará, je to nová oblíbená písnička. Někdy i patnáckrát za den, to když jsem líná mačkat tlačítka na iPhonu a hraje mi počád dokola cestou z práce domů. Zpívá se v ní:

If your´re looking for love, beware the signs
They will paralyse you one by one
It´s there in the stars, the system´s strong
But when the battery´s gone then
how long have we got to run?

Tenhle Damon Albarn je dost podobný ježkovi v mlze a taky sičákovi z ulice, co by se vrátil domů, ale bojí se, protože rozbil prakem okno. Mám tu melancholii ráda a netrpělivě vyhlížím Everyday Robots desku, tam bude takových písniček celá baterie. Smíření, co neni pasivní, ve věku vyšším než je bejt mladej, to se mi líbí.

Cesty Kateřinskou zahradou nahoru i dolů jsem poslední dobou nejoblíbenější části dne.  Občas si dám kafe v přilehlý kavárně a piju ho cestou mezi stromama a kostelem, poslouchám Poison nebo nějakou jinou pěknou písničku a těším se do osmnáctky, kde si budu číst anebo se dívat kolem. Darovanej čas, ve kterým nedělám nic, co nechci.

Dnes výstava v Papelote, věnovaná dopisům, viz výše. Vzpomněla jsem si na ten nejhezčí dopis, co jsem kdy dostala a co ho pořád mám, perem se psal rok 1999 a K. mi ho napsal na policejní stanici, kde v noci seděl se svým rozbitým autem. Už je to patnáct let a naše dráhy mají pořád trochu společný koridory, co se kříží ve chvíli, kdy je čas si připomenout, že se navzájem nechceme vymazat.

O víkendu soustředění Doubr. u Kance. Hodně jsme zpívali a přišly i momenty, kdy to znělo krásně. Nový Beck rostl pod rukama, po roce zas intenzivní pocit, že by byla škoda to zabalit, protože když makáme, může to být bezvadný.

Na soustředění s námi trénoval i panáček.

Do místnosti, kde jsme zkoušeli, měli přijet na oběd dobrovolní hasiči z Prachatic.
Servírka: „Jen jsem vám přišla říct, že za pět minut tu budou ti hasiči.“
Madla: „Honem někdo založte požár!“
To jsme se konečně cestou zpárky stavili na zámku v Čimelicích.

Zápasím s francouzštinou. A nejde jen o to, neplést si poisson a poison, rybu a jed.

Jsou to starosti světa, kterému nic nechybí. Loni jsme byli na lyžích ve Francii („jmoc daleko“), letos jsme byli na lyžích v Rakousku („sjezdovky příliš krátký“) a příští rok tedy konečně pojedeme do Itálie („tam bude všechno optimál“). Z lyžování si letos pamatuju hlavně to, že bylo první dva dny krásně, že se nám tam v přímým přenosu měnila konstelace rodinných životů a že v tobogánu v kaprunském aquaparku přestala téct voda zrovna ve chvíli, kdy jsem v něm jela já. Psycho v tobogánu, bude z toho nová písnička, která by v ideálním případě měla znít jako soundtrack k reklamě na epileptický záchvat.

Po měsících, ve kterých nadšení střídá únava a total zmar, mi rakouský minutky připomněly, že není třeba pořád konat podle jakýchsi nepsaných pravidel, a tak středeční koncert- slovensko-český večírek skončil přesně podle mých představ, plánů a potřeb.

Rychlým odpočtem zjišťuju, že se známe patnáct let a každý rok je to lepší, každá další zkušenost a umění práce s emocí je vidět & počítá se, s každou další se cítím jistější a pevnější ve všem, co je potřeba, vlastně stačí docela málo, jen nechat věci plynout a nebát se strašáků, na který nedohlídnu.

It was good what we did yesterday
and I´d do it once again.

V kontrastu s touhle písničkou, kterou jsem objevila „teprve“ včera:

Aktuálně mám pocit, že dojíždím etapu započatou loňským nadšením, i když kdo ví, co bude dál, já teda nevím nic a jsem na to expert.

Výňatek z postu z 25. 2 – „hodně běhám“: Situace se mění, spíš to rvu než běhám. Jsem jaksi líná plus vyhlížím alergo-sezónu, jarní krizička. Jsem na ty letošní dlouhý běhy fakt zvědavá.

*tobogán je teda dost divný slovo

Od té doby, co mám doma gin, si moc dobře všímám, že v obchodech, například v Bille, nemají skoro žádný tonic. Nic.

Čas běží a ani mě nenapadá, co zaznamenat. Není to špatná doba, ale nic moc (mi) nevyčnívá.

Hodně poslouchám Pet Shop Boys, asi nejvíc za poslední roky. Dává to smysl, ale jenom postranní. Jsou smířliví, ironičtí, chytří, dospělí, to se mi líbí. Výrazně silnější emoce než Depeche Mode, například, výrazně větší klid. Konstatování, příběhy, melancholie.
Hodně chodím do divadla. Věc pro mě dřív cizí. Sjíždíme s Irenou vostopětku (Líbilo: Slzy ošlehaným mužů, Teatromat, moc nelíbilo: Dechovka) a s Madlou Zábradlí. Líbilo: V + W, Zlatá šedesátá, moc nelíbilo: Ubu se baví. Kino a filmy taky zkouším, aspoň co se dá. Naopak zasekla jsem se v ne-čtení. Přitom mám polici plnou knížek na čekačce.
Hodně běhám. Vlastně hlavně o víkendu. Teď v neděli dlouhý plánovaný výlet do Klecan, přívozem do Roztok a vlakem do Bubenče. Svítilo slunce, všude spousta výletníků a pan Cháron byl nejmilejší svého druhu, co znám. Ale maraton je ještě třeba promyslet, protože kyčle jsou docela znamení.
Hodně mám radost z brzkýho jara. Dělá mi to dobře. Nosím jarní bundu a uši mi zahřívají nový sluchátka, co jsem si koupila místo pecek. Myslela jsem si, že se v nich budu cítit jako závozník z Vesničky, ale kdepak, a navíc ten zvuk!
Trochu chodím na jógu. Začala jsem chodit k Pejzi na kurzy a myslím, že se to tělu líbí. I duši se to líbí, ale trochu se stydí, když neumí pořádně svíčku.
Hodně pochybuju, což zní dementně, ale je to tak. A vadí mi to. Dovedu si představit, že lidi, co alespoň o trochu víc než já věří věcem, který dělají, mají v ramenou o dost tíhy míň. Je to téma.

Auto pořád ještě v servisu, tak chodím k babičce pěšky. A vídám super věci:

Je to hezký místo k bydlení, vypadne mi z hlavy pokaždý, když na to myslím (což je dost často).
——
I to největší nadšení jednou opadne. Čím intenzivnější je na začátku, tím snaději vyprchá, tak je to pokaždý. Podobný princip jako střídání ročních dob, akorát nepravidelně a bez potřeby sypat na to štěrk, když nasněží.

Humor už se unavil
nad laťkou co jsi nastavil
čekám, kdo mě předběhne
až se to celý zasekne.

Taky teď hodně jedu tenhle objev. Byly nedávno dny, kdy třeba i osmkrát.

 

 

Celou noc poslouchat Warning Sign
a pak při tom přes den nabourat
Kdo se mi snaží potichu říct
zkus dělat věci o tochu líp?
Neřeš zas, co už se nezmění
věnuj se, prosím tě,
naplno řízení
řízení vlastního osudu
protože
tenhle rok
podruhý
za tebe
nic hasit
nebudu

Nehoda 2. 2. 2014 byla nejdřív trochu šok, kterej vystřídal pocit, že jsem kolem ní kroužila dlouho. Memento, žlutá karta, hůlkou přes prsty, vařečkou přes zadek. Dávejte si prosím vás za volantem pozor. Jsou to možná drobnosti, ale zásadní: nejezděte rychle, nepište esemesky, netelefonujte, nemalujte se, neměňte jednou rukou cédéčka, nečumte do internetu. A samozřejmě nepijte alkohol, když řídíte. Nemyslete si, že se vám nic nemůže stát. Může. Všechno je to takhle na hraně.

Z prdele klika, že se tentokrát eště vlastně nic moc nestalo a že v protisměru nejelo žádný auto. Nežít je asi blbý, ale žít s tím, že jsem někomu ublížila/někoho při-zabila je pravděpodobně nepředstavitelně horší.

 

„Vy jste šťastný člověk, Ado. Zoufalství je vám zřejmě cizí.“
„Není mi cizí. Jen mě neláká.“ (Amos Oz, Scény z venkovského života)

Není mi cizí. Jen mě neláká. Není mi cizí. Jen mě neláká. To je přeci úplně vynikající. Bezvadně vyřčený. Pasivně, ale přitom je v tom spoustu smíření, což tedy rozhodně není pasivní proces. Vnímám to dost podobně, akorát abych si to zformulovala, musím kvůli tomu psát nanečisto dlouhý maily a načisto krátký věty sem do boatbehind.

Štěstí je vevnitř a zoufalství mě neláká. To vypadá na teoreticky fantastickej život.

Jsou okraje lavoru, přes které skořápka se svíčkou nemůže. Je zajímavý podívat se seshora na moment, kdy (se) k takovému okraji dorazí. Kdy se do kraje přetaví zjištění, že reálnej život běží někde úplně jinde; možná souběžně, ale neovlivnitelně. Všechno, co bylo před tím na volném moři s „řadou-variant-kam-se-dát“, se rázem zdá daleko, v mlze; tam, kde se mě to už vůbec netýká. Určit onen moment, říct si (nebo spíš nechat si říct): „to stačí“ je důležitej. Nenechat se „zlákat zoufalstvím“. Zkusit si nechat hezký vzpomínky, rozhlídnout se a vyrazit dál. A když se to navíc strefí do přelomu starýho a novýho roku, dostane k tomu člověk grátis dobře zapamatovatelnej odrazovej můstek. Ostatně loni to bylo dost podobně. Byť tak nějak víc mimoděk.

(Poslední dny v roce – impulzivní odjezd do *Říčky v Orlických horách. Vlastně mě hodně baví i ta dlouhá cesta, když se dá přemýšlet o věcech a pouštět si písničky, v Hradci vzít benzín, redbull a corny, to už je takovej zvyk, a pak neodbočit blbě u spořitelny v Rokytnici a hurá, už jsme u křížku.
Říčky byla emo-přestupní stanice, hodně zvažování, málo užívání, jjen jedno radostný hraní až do rána se sedřeným prstem, ale co, nějak se to pročistit musí. Dva krásný výlety, jeden slunečnej přes pole, Haničku, hřebeny a rozhlednu Annu do Neratova (parádní vesnice s parádním kostelem, doporučuju). Pišta jako metadon a spousta zajímavejch postřehů o skutečným vs. vymyšleným životě. Druhý výlet do další bezvadný vesnice Kačerov s Alenou a Brtníkem, Alena jako ta, co všechno ví, vtipný, potřebný, klidný věty. A nakonec po návratu čaj/pivo s Neználkem, Símou a jejich malým Jonatanem, i oni vědí líp než já, co je pro mě dobrý. V dobrým.)

Všechno je dávno probraný, zformulovaný, pojmenovaný.
Tak uvidíme, čím se nechám zlákat příště.

Kdyby vás něco v novým roce hodně štvalo, je dobrý si nejdřív pustit tohle video. Člověk to trochu vyfiltruje, než začne bejt nerudnej na okolí.