Archiv rubriky: Konzultační hodiny

Odpoledne se v pokoji hezky sešly stíny, ale to bylo tak všechno, co se sešlo hezky. Kdyby se někde konalo mistrovství světa v malování (si), pojedu tam a vyhraju na plný čáře, tím jsem si jistá. V běžným životě je ale tenhle talent dost  nepraktickej a nakonec mě vždycky jenom vysaje. Stokrát si můžu opakovat, že ty největší peklíčka si na sebe vaříme sami ve vlastní hlavě (šťávě), milionkrát si můžu na papíře i v magic makeru formulovat, jak to cejtím a jak  by to bylo správně/magic. Všechno bude jinak než chceš, alespoň v mým světě. I o Vánocích, i když s dětma se to pokaždý srovná do milýho nadprůměru. Myslela jsem si, že tyhle volný dny budou dobrý, odpočinkový, překvapivý. Místo toho je to celý online, v pasivním oparu posledních čtyř měsíců; všechno to, co dělám, kam chodím a co vidím, dokáže být ostrý jenom chvilinku. Pak to hned utopím v tom, co mi teď okupuje Hlavu. Ruce. Srdce. Blízkost jako trest. Bdělá racionalita (z výstavy bratří Chapmanů)

Celý mi to trochu připomíná konec loňskýho roku, ale z druhý strany; z plus do mínus. Tenhle rok byl totiž na rozdíl od toho minulýho super. Všechny tři velký cesty, Izrael, splněnej sen. Spousta zajímavejch výstav a koncertů. Vesměs radostný přemýšlení, i když smíření je běh na dlouhou trať, výrazně delší než těch tisíc kilometrů, co jsem letos poprvé v životě dala. Půlmaraton poprvé pod dvě hodiny plus skvělej prožitek. A pak letní setkání jako zdroj obrovský budoucí inspirace a emocí na houpačce. Oklikou zase zpět.

Na poslední dny roku odjet do hor. Nic nedělat anebo číst si, poslouchat, povídat, jít na výlet. Možná trochu kreslit. Nechat věci plynout a jenom se těšit, která z nich zastaví pod oknem. S tou pak pracovat, tu mít rád. Kéž by.

Jak tady tak ležím, počítač na peřině, vzpomněla jsem si na Sex ve mestě. Měla jsem ten seriál dost ráda; jednak hezkej New York jako obal, a pak všechny ty eskapády, boty, šaty a rakoviny, co dopadnou dobře. Plus samozřejmě moment moudra – Sarah J. Parker sedá k předpotopnímu pseudomacu a do dvanácti set znaků formuluje, proč to tentokrát zase nevyšlo. Sekne jí to a je docela vtipná.

Ad být vtipná. Přistoupit na hru, trénovat ve volným čase, být připravena na libovolné téma. Je dřina (o tom, že je to blbost, ani nemluvim) mít to jako hlavní roli. Jednak slovní hříčka samozřejmě občas dře a pak je z toho jeden nesvůj, jednak je to návykový a z hlavy to dělá jeden velkej kastrol s gulášem pořád tak trochu na plameni.

Neschopnost věci pustit a nechat jít svou cestou. Neznat míru. Pokaždý být nemile překvapená, když vedle vlastního světa modře blikne ještě svět paralelní, cizí, takový, který neovlivním a který, když to zkusím z nadhledu, dává samozřejmě daleko větší smysl než ten můj. Nově je mi 33 (narozeninový večírek u M + E v novém obřím bytě, konečně zážitek s korzováním mezi hloučky hostů!) a nijak zvlášť se to nemění, žádný zkušenosti v tom nehrajou roli, ukazuje se to znovu a znovu s každým dalším zápalem. Stejný vzorce, stejný špatný proměnný, liší se jen délka příkladu a úseků, kdy se zdá, že tentokrát jsem dosadila správně.

Velký dík I. za hlas nápovědy/konzultantky zpoza gmailu. To tedy bývají konzultační hodiny jaksepatří.

Život z jednoduchých vecí
sa problíži, aby sme videli mieru
ako ďaleko sme k nemu
zpívá na nové desce Kolowrat. Je, jak už jsem psala, fantastická, a tenhle kousek ze Zámku v porceláně obzvlášť. Kdyby pouhá formulace věci zaháněla všechny zlý duchy, který jsou na ni napojený, byli by Kolowrat ti největší šamani na světě. Kdo ví, možná jsou. Ta deska mi dělá hrozně dobře. A křest v Pilotu byl skvělej! (Dnes opět v Pilotu: před koncertem Kieslowski vypadl proud, a tak jako stateční folkaři bez ohně zahráli ti dva ve tmě mezi lidma, jen s kytarou. Taky skvělý!)

Nefňukám. Dělám za větama víc vykřičníků a zbyla mi – jestli se tady dá tohle sloveso vůbec použít  – spousta zajímavejch věcí k prouzkoumání. A navíc ještě pořád je to dost inspirativní, magic music box je výborná věc a zase jsem trochu začala kreslit. O Vánocích z toho bude společnej výstup.

Vlastně se pořád těším  na věci, co ještě přijdou.

Říkáte o sobe, že jste velký čtenář. Zkusil jste někdy sám něco napsat?
Několikrát jsem se pokoušel. Ale mám problém sám se sebou. V životě mě vede srdce, ale pořád mi do toho buší svými masivními boxery mozek, takže mám nějaký emocionální tlak. Něco napíšu a mozek mě donutí hodit to do koše. Ty dva světy se ve mně mydlí, je to peklo. Zkoušel jsem psát poezii a povídky, ale nikomu bych to neukázal. Když mě napadl nějaký obraz, padesátkrát jsem ho upravoval, a to nejde. Srdce říká: takhle to má jít ven. A mozek na to: Mohlo by to být lepší. Ale jednu povídku jsem napsal.

O čem?
Jak se člověk, který sní kozí sýr, promění přes noc v kozu,

říká herec Miroslav Etzler v rozhovoru pro Instinkt.
Tyhlety boxery v hlavě vnímám úplně stejně, s tím rozdílem, že já spoustu věcí radši ani nenapíšu/neřeknu. Někdy to bejvá fakt peklíčko, ale taky je pravda, že i díky panu Petrovi se to trochu zlepšilo. Přestat se stydět za věci, který jsou mojí součástí, přestat přemýšlet o tom, co řeknou ostatní, netrápit se tím, nehodnotit se porád a nebát se riskovat, to je vyšší dívčí. Když se to pustí, bejví to dost super, z očí pak šlehaj plameny a z těla sálá radost a klid, ty chvíle za to stojej, už jsem to taky párkrát zažila. Je třeba je krmit a dávat jim víc prostoru, jak říká Petr, nebát se říct jo.

Tyhlety nejistoty porád. Vyčlenit jim přihrádku a nechat je žít cizím vlastním životem.