Pláč nad žehlicím prknem

Pláč nad žehlicím prknem
Pláč nad žehlicím prknem

Odpoledne se v pokoji hezky sešly stíny, ale to bylo tak všechno, co se sešlo hezky. Kdyby se někde konalo mistrovství světa v malování (si), pojedu tam a vyhraju na plný čáře, tím jsem si jistá. V běžným životě je ale tenhle talent dost  nepraktickej a nakonec mě vždycky jenom vysaje. Stokrát si můžu opakovat, že ty největší peklíčka si na sebe vaříme sami ve vlastní hlavě (šťávě), milionkrát si můžu na papíře i v magic makeru formulovat, jak to cejtím a jak  by to bylo správně/magic. Všechno bude jinak než chceš, alespoň v mým světě. I o Vánocích, i když s dětma se to pokaždý srovná do milýho nadprůměru. Myslela jsem si, že tyhle volný dny budou dobrý, odpočinkový, překvapivý. Místo toho je to celý online, v pasivním oparu posledních čtyř měsíců; všechno to, co dělám, kam chodím a co vidím, dokáže být ostrý jenom chvilinku. Pak to hned utopím v tom, co mi teď okupuje Hlavu. Ruce. Srdce. Blízkost jako trest. Bdělá racionalita (z výstavy bratří Chapmanů)

Celý mi to trochu připomíná konec loňskýho roku, ale z druhý strany; z plus do mínus. Tenhle rok byl totiž na rozdíl od toho minulýho super. Všechny tři velký cesty, Izrael, splněnej sen. Spousta zajímavejch výstav a koncertů. Vesměs radostný přemýšlení, i když smíření je běh na dlouhou trať, výrazně delší než těch tisíc kilometrů, co jsem letos poprvé v životě dala. Půlmaraton poprvé pod dvě hodiny plus skvělej prožitek. A pak letní setkání jako zdroj obrovský budoucí inspirace a emocí na houpačce. Oklikou zase zpět.

Na poslední dny roku odjet do hor. Nic nedělat anebo číst si, poslouchat, povídat, jít na výlet. Možná trochu kreslit. Nechat věci plynout a jenom se těšit, která z nich zastaví pod oknem. S tou pak pracovat, tu mít rád. Kéž by.

 

Přistoupili?

Písničky jsou pomalejší než kreslení a kreslení je pomalejší než psaní. Je to takovej řetězec od nejpomalejšího k nejrychlejšímu. Proto píšu. Píšu, co čtu teď:

„Občas se objevil někdo z obecního úřadu, aby Ráchel požádal, zda by nechala zastřihnout živý plot, jenž se divoce rozrostl a bránil kolemjdoucím v průchodu. Nebo obchodní cestující, který jí přišel nabídnout myčku nádobí či sušičku prádla na výhodné splátky. (Stařec k tomu poznamenal: „Sušička?! Elektrická?! Na prádlo?! Co to má znamenat? Slunce už odešlo do penze? Prádelní šňůry přestoupily k islámu?“)

Čtu knížku od Amose Oze Scény z venkovského života, kterou jsem dostala od Ester k narozeninám. Je skvělá, což se ostatně pozná podle jména (Děti z Bullerbynu). Knížka, nebo Ester? Chyba ve větný vazbě: elipsa, apoziopéze, anakolut, zeugma, parentéze, kontaminace, atrakce, flor, chlor, brom, jod, astat.

To bych si bývala nikdy nemyslela, že je možné trochu se zamilovat do smyslu pro humor. (Že je možné trochu se zamilovat, to asi není možné).

33

Jak tady tak ležím, počítač na peřině, vzpomněla jsem si na Sex ve mestě. Měla jsem ten seriál dost ráda; jednak hezkej New York jako obal, a pak všechny ty eskapády, boty, šaty a rakoviny, co dopadnou dobře. Plus samozřejmě moment moudra – Sarah J. Parker sedá k předpotopnímu pseudomacu a do dvanácti set znaků formuluje, proč to tentokrát zase nevyšlo. Sekne jí to a je docela vtipná.

Ad být vtipná. Přistoupit na hru, trénovat ve volným čase, být připravena na libovolné téma. Je dřina (o tom, že je to blbost, ani nemluvim) mít to jako hlavní roli. Jednak slovní hříčka samozřejmě občas dře a pak je z toho jeden nesvůj, jednak je to návykový a z hlavy to dělá jeden velkej kastrol s gulášem pořád tak trochu na plameni.

Neschopnost věci pustit a nechat jít svou cestou. Neznat míru. Pokaždý být nemile překvapená, když vedle vlastního světa modře blikne ještě svět paralelní, cizí, takový, který neovlivním a který, když to zkusím z nadhledu, dává samozřejmě daleko větší smysl než ten můj. Nově je mi 33 (narozeninový večírek u M + E v novém obřím bytě, konečně zážitek s korzováním mezi hloučky hostů!) a nijak zvlášť se to nemění, žádný zkušenosti v tom nehrajou roli, ukazuje se to znovu a znovu s každým dalším zápalem. Stejný vzorce, stejný špatný proměnný, liší se jen délka příkladu a úseků, kdy se zdá, že tentokrát jsem dosadila správně.

Velký dík I. za hlas nápovědy/konzultantky zpoza gmailu. To tedy bývají konzultační hodiny jaksepatří.

Život z jednoduchých vecí
sa problíži, aby sme videli mieru
ako ďaleko sme k nemu
zpívá na nové desce Kolowrat. Je, jak už jsem psala, fantastická, a tenhle kousek ze Zámku v porceláně obzvlášť. Kdyby pouhá formulace věci zaháněla všechny zlý duchy, který jsou na ni napojený, byli by Kolowrat ti největší šamani na světě. Kdo ví, možná jsou. Ta deska mi dělá hrozně dobře. A křest v Pilotu byl skvělej! (Dnes opět v Pilotu: před koncertem Kieslowski vypadl proud, a tak jako stateční folkaři bez ohně zahráli ti dva ve tmě mezi lidma, jen s kytarou. Taky skvělý!)

Nefňukám. Dělám za větama víc vykřičníků a zbyla mi – jestli se tady dá tohle sloveso vůbec použít  – spousta zajímavejch věcí k prouzkoumání. A navíc ještě pořád je to dost inspirativní, magic music box je výborná věc a zase jsem trochu začala kreslit. O Vánocích z toho bude společnej výstup.

Vlastně se pořád těším  na věci, co ještě přijdou.

Vyčlenit jim přihrádku

Říkáte o sobe, že jste velký čtenář. Zkusil jste někdy sám něco napsat?
Několikrát jsem se pokoušel. Ale mám problém sám se sebou. V životě mě vede srdce, ale pořád mi do toho buší svými masivními boxery mozek, takže mám nějaký emocionální tlak. Něco napíšu a mozek mě donutí hodit to do koše. Ty dva světy se ve mně mydlí, je to peklo. Zkoušel jsem psát poezii a povídky, ale nikomu bych to neukázal. Když mě napadl nějaký obraz, padesátkrát jsem ho upravoval, a to nejde. Srdce říká: takhle to má jít ven. A mozek na to: Mohlo by to být lepší. Ale jednu povídku jsem napsal.

O čem?
Jak se člověk, který sní kozí sýr, promění přes noc v kozu,

říká herec Miroslav Etzler v rozhovoru pro Instinkt.
Tyhlety boxery v hlavě vnímám úplně stejně, s tím rozdílem, že já spoustu věcí radši ani nenapíšu/neřeknu. Někdy to bejvá fakt peklíčko, ale taky je pravda, že i díky panu Petrovi se to trochu zlepšilo. Přestat se stydět za věci, který jsou mojí součástí, přestat přemýšlet o tom, co řeknou ostatní, netrápit se tím, nehodnotit se porád a nebát se riskovat, to je vyšší dívčí. Když se to pustí, bejví to dost super, z očí pak šlehaj plameny a z těla sálá radost a klid, ty chvíle za to stojej, už jsem to taky párkrát zažila. Je třeba je krmit a dávat jim víc prostoru, jak říká Petr, nebát se říct jo.

Tyhlety nejistoty porád. Vyčlenit jim přihrádku a nechat je žít cizím vlastním životem.

Mezipeklí

Dovolená je mezipeklí. Když nemáte, kdo by vás zastupoval, musíte si většinu věcí nachystat dopředu, což značí, že zhruba týden před dovolenou přepnete do módu rezervních sil a na dovolenou odjíždíte s hlavou v sudu.

Jenomže do letadla vás s hlavou v sudu nepustí, ím spíš, když jedete do Izraele. Takže nakonec nezbývá než aby to dobře dopadlo. A protože na dobrý se vždycky zvyká líp, tak když ve tři ráno sedáte do vypůjčenýho auta a za hodinu vystupujete na pláží v Caesarii a sledujete izraelský taičisty, jak cvičí a pak hopkají do moře, je vám všechno, co zůstalo doma, trochu jedno.

Trochu. I když na pročištění kanálků to docela stačí.

Izrael je fantastická země. Plus jako bonus jsem tu potkala několik zajímavejch lidí: výjimečnýho Huga, konvertovanou Míšu, průvodce Karla a všechny ty bezva kluky z baru.

Jako turista nevnímám konflikt. Tedy: vnímám, ale spíš jako něco z filmu. I když procházím checkpointem v Betlémě, i když projíždím kontrolou u Mrtvého moře, i když slyším bouchání ze Sýrie v Golanech, i když se courám arabským trhem v Akku, i když stojím před Zdí nářků. Kluci a holky babyfaces se žvejkačkou a samopalem, co stopujou, aby se včas dostali na základnu. Berou je. Tihle že by měli střílet? Je to divný. Hned za nima stopujou ortodoxní Židi. Jednou rukou se modlí, druhou stopujou.

Nejkrásnější je Tel Aviv. Je tam všechno, co mám ráda, moře a krásný čistý pláže. Dá se tam dobře běhat. Funkcionalistický baráky, barevný kavárny, stánky s džusem a hezkej design. Klidný čtvrti jak na Babě, arabskej bordel, trochu rozklad. A hodně draho.

V Jeruzalémě jsme zažili nejhezčí večer v super kavárně Kadosh, kde nám Míša říkala zajímavosti i židovství, židových vypravěčích a Israeli, a pak na pivu s barmanem Ronem kousek dole. Jaký znáš izraelský muzikanty? ptá se mě. Avishae Cohena a Asafa Avidana, říkám já. Můj brácha je jeho exbubeník, povídá on. Druhý den jedeme směrem Mrtvé moře, všude kolem poušť. Poprvé řídím auto s automatickou převodovkou, z iPhonu pouštím Asafa Avidana, posádka spí a já mám pocit, že všechno je na svým místě. U Mrtvýho moře se ten pocit trochu pokazil a pak přišla písnička = zakonzervovanej pocit posledních dvou měsíců.

V Haifě jsme se ještě pár hodin před odletem koupali v moři. V baru The Grocery, kde jsme byli třikrát za sebou, setkání s Amosem a jeho kamarádem. Kdyby nemluvili o tom, že plánujou z Izraele odejít, protože nechtějí žít v zemi, která válčí, nevěřila bych, že obyč lidi tady ten boj tak moc vnímají. Jsou milí, přátelští, ochotní, něco, o čem si tady můžeme nechat jen zdát.

Vrátili jsme se před týdnem. Uplynulých sedm dní uběhlo ve stresu pod návalem toho, co se tu nakupilo, nezabírá ani běhání a výhledy nejsou lepší. Jak říkám, mezipeklí. Nejhorší vlastnosti: urputnost, vzdušný zámky, těsně vedle.

Tel Aviv

Ortodoxní život

Mrtvý moře