Archiv rubriky: Small talk

Mám ráda tyhle podzimní cesty po dé pětce na Plzeň. Stromy jsou žlutorudý, jako kdyby dostaly hysterickej záchvat, jako kdyby jim někdo vjel do vlasů. Odstíny se mění a cesta rychle ubíhá, je to divadlo za cenu paliva. Škoda tý mlhy a smogu, Plzeň je jako pod pokličkou. Šla bych večer na fotbal s Jabloncem, bleskne mi hlavou, když jedu kolem Štruncáků. Jistě by to byl zážitek svýho druhu; jít na fotbal, pít pivo z kelímku a jíst klobásu s horčicí je vlastně dost podobný jako mít tepláky s nápisem Buď fit. Nakonec z toho ale nic není.

Vždycky se těším na výpadovku u Globusu, tam začíná kraj, kterej mám tak ráda, ve kterým se cítím jako malá indiánská holka. Podzim tu bejvá krásnej, dnes ale mlha. Až za Úněšovem za zatáčkou se mraky jako zázrakem rozestoupí a když U Sudů sjíždím k nám, slunce svítí, listy svítí, všechno je zlatý.

Slunce ukrytý ve vlasech máš?

Ta druhá vesnice je naše. Hned asazuju klobouček, co jsem ho nosila už jako malá Šťopka, a vyrážím do lesa. Je tam božskej klid a dřevo voní jako v létě. Na borůvčí se povalujou tisíce pavučin (babí léto reloaded), občas sezobnu zapomenutou borůvku. A sbírám suchohříbky. Nic jinýho totiž neroste. Suchohřiby na množství, babička bude mít radost. A taky že jo, nabádá mě, ať se pořádně dívám kolem a všechno prošacuju, dokonce z jejích úst zazní něco o tom, že díky těm houbám bude šťastná. Líbí se mi to. Hrozně chci houbařit, letos jsem byla na houbách jen dvakrát a dohromady jsem nic moc nenašla. A tak chodím lesem, prohledávám ten náš třicet let starej okruh a užívám si vyjímečný odpoledne. Podzimní ticho, jen z dálky doléhají zvuky z kamenolomu.

Na houbách pokaždý myslím na starý dobrý časy. Les na chalupě je k tomu předurčenej a  jinak už to pravděpodobně nebude. Kosáč nedaleko. Není to smutný ani dojemný, spíš jsem za ty doby šťastnýho dětství a dospívání ráda. Trocha nostalgie, jasně, taky melancholie, ale spíš klid a mír, ve městě nepoznaný rozpoložení.

Našla jsem spoustu hub a uvařila super houbový rizoto.
Výsadek skončil v půl šestý. Za Úněšovem se cesou domů zase udělala mlha. A teď už mi tu hraje koncertní Feist, co na ni upozornila Ille. Moc hezkej den. Díky za něj.

1. Úvod
Dost ráda vařím. Nejsem sice žádná Apetit holka, například svíčkovou, kterou jsem si dala do letošních předsevzetí, jsem doma letos samozřejmě neviděla ani z rychlíku. Ráda zkouším novinky, ale pravidelně rotuju dohromady tak deset jídel. A samozřejmě polívky. Miluju polívky a kdyby o to šlo, asi bych mohla bejt živa jen z domácích polévek. Poslední dobou vařím jednu, která je tak dobrá, že to snad ani není možný. Takže mazej do obchodu a zejtra večer sraz u sporáku.

2. Recept

•  nadrobno nasekáš mrkev. Stačí půl kila, možná i míň
• povaříš (tak 20 minut) v osolené vody
• přidáš plechovku kokosovýho mlíka (kupuju v Hypernově)
• a taky naňafaný česnek (tak 4 stroužky, ale záleží na chuti; já mám radši ostřejší
• a samozřejmě žluté kari
• já přidávám ještě kari pastu a rybí omáčku (též z Hypernovy), ale není nutné
• a povaříš dalších cca 5 – 10 minut na slabším ohni
• teď přijde to nejlepší: vytáhneš tyčovej mixér a jedeš. Kocháš se tím, jak se z tuhý mrkve a bílý tekutiny stává oranžová polívka, měkounká, hebounká a neskutečně dobrá (offtopic: mám ráda práci s tyčovým mixérem i s vrtačkou, stejně jako se sekyrou. Nemusí to být často, ta sekyra a vrtačka, ale jednou dvakrát za rok… mmmm)
• hop a skok, naběračka a už jsme na talíři. Na polívku hodíš hrst čersvýho koriandru, ale nutný to není; takhle s koriandrem je to víc Indie
• a pak už jenom chodíš zpátky k hrnci a koukáš se, jestli tam ještě něco zbylo (zbylo, to je nutný)

3. Závěr

Závěrem bych vám chtěla popřát dobrou chuť a mnoho krásných chvil při přípravě, konzumaci a kozervaci mrkvové polévky.

Následující záběry pořídil Morrissey a já to jeho přesvědčení zas tolik nesdílím. Mrkev má to štěstí, že je z obliga. 

P.S. Samozřejmě, že jsem si vzpomněla na období vtipů o zající a mrkvový zmrzlině, ale k tý polívce se to hodí asi tak jako tříčtvrťový legíny k holce s tlustými lýtky.

 

Ladí mi k bytu.

Líbí se mi, že lidi na mým blogu hledají „americke kantry klipy“. Doufám, že ten klobouk bude stačit.

Málo se raduju z věcí, ze kterých jsem se ještě loni radovala hodně a ráda. Třeba celý Říčky před týdnem; bezvadná brigáda, hodně práce, muzika i procházka na sluníčku,

samí kamarádi a parádní oheň k tomu; spousta hvězd a ty nejmilejší písničky,

přesto jsem to vnímala jen napůl plynu.

Mluvili jsme o tom s panem Petrem, zamhouří oči (vždycky si v takovou chvíli v duchu říkám, co na mě asi tak vybafne?) a povídá, to je normální, vítám vás v dospělosti. Hodně na to teď myslím. Copak bejt dospělej znamená ztratit jiskru? Snažím se to dohnat trikem se zlatejma flitrama, ale sama vím, že tudy cesta nevede. Akorát si zase ucpu šatní skříň. Jako kdyby se ze mě s tou loňskou zkušeností něco vypařilo, jsem v módu stand-by a nedělám vůbec žádný výpady, jenom tak pluju a čas běží.

Ale jasně, že se občas nadjou věci, který jsou víc než milý. Např. soustředění s Doubravánkem. Krásnej den začal už na trzích v Dejvicích. Mám ty rána ráda, vždycky tam někoho potkám, a když jsme domluvení, je to o to lepší. Sluníčko svítilo a celá posádka do Hoslovic, Ivča, Irena i Štěpán, měla trika s krátkým.

Na trhu jsme snědli sýry a vypili něco burčáku sladkýho jako limonáda (ještě se nerozjel, povídá paní u stánku a chichotá se do blůzky), jako starej mazák jsem si poručila presso s mlékem a cestou autem jsme si pak pouštěli nové CD všech melodií z bondovek. Před Hoslovicema byl tak krásně barevnej podzim; každej rok jsem z toho úplně vyjevená. A U Kance jelo rodeo. Oprášili jsme starej repertoár, doučili se nový Midi Lidi a do noci jsme pili a mlsali, nahřívali se u ohně a bavili se na účet Jana Tuny. Taky jsem se byli podívat na pozůstatky rodea, kántry kapela hrála americký kántry klipy a všichni měli  trampský klobouky.

Ráno déšť vystřídal slunce a v sále jsme začali zkoušet Veška pivo vařila od Wericha, což sice není moje poetika, ale zní to moc hezky. Těším se na pozdimní koncerty a doufám, že to, co jsme v Hoslovicích natrénovali, zase hezky prodáme.

Jestli jste v Hospodářkách četli tohle, nevěřte tomu. Nevěřte nikomu nad třicet, takže věřit se vlastně v týhle mediální krajině dá jenom Lidovkám, který píšou děcka.

Tak špatný to se mnou už/eště není, soudím podle nedávný obědový procházky dolů na Karlov do vietnamskýho bufáče. Svítilo sluníčko, foukal vítr, hezkej podzim na Vinohradech. Dlouho, možná, že celý rok, jsem tudy nešla, srdce se těm krajům vzpíralo. Teď už to samozřejmě všechno vidím a cítím (?) trochu rozostřeně, a tak jsem si prošla i Ztracenku, o který jsem s tehdy myslela, že tam budeme chodit jíst pizzu a bude to super. Ze Ztracenky jsou krásný výhledy na Prahu a je tam klid. Kdybych studovala přírodovědu, chodila bych se do Ztracenky učit na zkoušky a místo obědů s ajťákama bych si malovala obrázky prvoků.

Nojo, jenomže někdy si prostě nevyberete.
(Tedy, ne že bych někdy chtěla studovat přírodovědu).