boatbehind

Pojď do průjezdu, něco ti ukážu

Měla jsem v životě čtyři trika se jménem kapely. Jedno z nich, černý s bílým psem a nápisem Leitmotiv, bylo od Psích vojáků. Dal mi ho tehdy v polovině devadesátejch let brácha. Pak jsem, myslím k šestnáctinám, dostala od Ester kazetu Leitmotiv s přáním „ať víš, co máš na triku“.

Táhlo se to s náma. Koncerty na Deltě, citace, kazety, cédéčka, obdiv k někomu, koho jsme vůbec neznali, kdo nás štval, když se na koncertě, za kterej jsme zaplatitli, zase opil a z hraní nebylo nic, ale kdo pro nás měl přesto obrovský charisma. Písničky, k nimž mi po vzoru brutální lyriky vždycky nejvíc sedělo pojmenování brutální epika, všechny ty příběhy na pomezí reality a snu, recitovaný bez jakýhokoliv zaváhání, pochybnosti nebo snad snahy o cosi jako zalíbení se. Vždycky se mi líbilo, jak si je hraje hlavně pro sebe a pak až pro druhý. Samozřejmost, se kterou to lidi kolem mě (a já s nima) brala za svý, byla v kontextu dnešní doby fasicnující. Vydržela i přes pubertu; anebo možná právě pro ty tehdejší silný iniciační zážitky. Na jeden z posledních jeho koncertů, v lednu v Akropoli, jsem koukala jako na něco úplně mimo tenhle čas a prostor. Stará škola se vším všudy. Introvertní monolog, něco mezi terapií a bolestí. Nic se na tý síle nezměnilo, vůbec nic, snad jen, že už se nedojmu tolik jako dřív. (Proč jsem si ale už tehdy v lednu myslela, že s ním není něco v pořádku? Od mámy už na dobrý konce tolik nevěřím, možná.)

Když jsem se devatenáctýho června z Twitteru (!) dozvěděla, že umřel, normálně mi začaly týct slzy. Jako kdyby si člověk začal uvědomovat, že začíná odcházet to, co se ho bezprostředně týká.

Tohle byla první písnička, kterou jsem od PVO znala. Pouštěl si ji brácha a já jsem tehdy kus textu zapracovala do jakýsi rozjívený pubertální povídky.

Chce se mi spát hrával vždycky Marek nad ránem v týpku na táboře. Je to takovej řetízkovej kolotoč bez obsluhy, kolikrát jsem si poznamenala do deníčku. Pojď do průjezdu mi vždycky přišlo takový… rebelský. S Jéžou jsme se hádaly o text Russian mystic pop; jsem mladej, mám to taky spojený s jednou smutnou rodinnou epizodou. Kiliána Nedoryho jsem se vždycky trochu bála a Sbohem a řetěz, u toho jsem nikdy nerozuměla, jak to může hrát a zpívat dohromady.

Oběh piva víc než jasnej, teď to máš a teď to vidíš.
Je mi to fakt strašně líto.

———————————–

Levou rukou si podpírám hlavu a vidím, jak mi tepe krev v zápěstí.
Původně jsem chtěla psát o tom, jak ráda mám tyhle dny, kdy můžu ráno vyjít v šatech bez svetříku, večer se v nich vrátit a ještě si sednout na balkon, sedět do noci, koukat na kytky a něco pít. Jaro, teda vlastně už skoro léto, je moc hezký.
Taky jsem zase začala víc vařit a péct. Tohle jsou teď moje koláče sledovanosti tuku na břiše. Prej jak z nějakýho časáku.

Koláče — Jahodovej cheesecake a chřestovej kiškiš. To víno se jmenuje Aurelius, je od pana Škrobáka z jižní Moravy a nechala jsem si ho přivézt rovnou celou krabici. Je totiž fantastický.

World after Columbus

Čím úpěnlivěji se prosím, abych další den už nikam nešla a nic nepila, tím dýl zůstávám venku a ve čtyři ráno to zachraňuju půllitrem džusu s vodou. Pak se vracím metrem ve 4:55 a před domem mě překvapujou jarní ranní stíny, jsou to dlouhý stíny po dlouhým večírku. Jako včera, kdy jsme s Irenou vyrazily nejdřív do Sladkovskýho na mls, do Café v Lese na Monikino kino a pak si k našemu stolečku přisedl námořník, se kterým jsme už bez Ireny objevovali Ameriku až do rozednění u Sta rán. Stolek jsme si otočili tak, že jsme rázem seděli v mono kině. V koutku naproti svíčce, jejíž stín udržoval konstantní úhel zhruba sedmdesát stupňů.

A tak teď trochu mžourám a už bych měla dávno spát, jenomže chci zachytit výlet do Ameriky, dokuď je ještě mladý. Hlavu mám plnou zážitků, motají se tam (tzv. nudle v bandě), narážejí do sebe, je jich moc na to, aby se vešly do jednoho proudu, porůznu vyskakují a upozorňují na sebe.

V Guggenheimu jsem si ve slevě koupila knížku k výstavě Picturing America o portrétování USA v 70. letech, ve který jsou obrázky, který přesně vystihujou, proč se mi těch deset dní v časovém pásmu minus šest hodin tak líbilo. Je to gigantický a zároveň vesnický; všudypřítomný jiřičky a vlaštovky jsou jasný znamení. Velkolepý a zároveň trochu nevkusný. Svobodný, ale taky dost nemilosrdný. Tlustí a odtučněný. Mrakodrapy s výhledem do parků, pět kuchyní v jednom patře, tematický okýnka jak postavičky v orloji. A všeho je moc.

Nejdřív u N + S v New Havenu, díky nim jsem poznala nádhernej kus Nový Anglie (domy tam sice mají podobný styl jako v UK, ale jsou větší, barevnější a mají výraznější verandy, jsou prostě víc country a v okolí Newportu úplně nejvíc nóbl.) Hezkou pláž v Milfordu, taky malebný ostrůvky Thimble Islands, kde to vypadalo trochu jako někde v Thajsku, maják ve státě Rhode Island, Boston a jeho nádherná „evropská“ čtvrť Beacon Hill.

A pak už vlakem do NYC. Celý dny chodím a koukám, mám strach, abych „to všechno stihla“. Možná, že jsem se na to měla vykašlat, zpomalit a víc vnímat. Brooklyn je nádhernej. Jasně, grandiózní výhledy na Manhattan, ale hlavně to vnitrozemí, to je paráda. Drobný britský domky jen s jemným náznakem Ameriky v podobě požárních schodišť, lípy a klid. Vesnice. Tady v jedný ulici psal Mark Twain, třeba.

(Holčičí odbočka. Asi nevětší „objev“ na poli obchodů se sukněma jsem učinila právě v Brooklynu. Brooklyn Industries. Tyhle šaty jsem řešila asi čtvrt hodiny, než jsem uznala, že podobný, akorát s ptákem, už doma mám. Obchod plnej bezvadnejch věcí pro holky i kluky, dobrý materiály, trochu elegantní a trochu sportovní a bráchovi jsem tam pak koupila super triko s periodickou tabulkou Brooklynu.)

Ve čtrvti Meatpacking District je nádhernej francouzskej bar Pastis. Kdybyste měli v NYC utratit poslední peníze, jděte si tam něco dát. Budete jíst a hltat očima, jak to tam vypadá a tepe; kdyby žil byl Boris Vian, určitě by se tam při svejch cestách stavil. Soho je super se svejma malejma galeriema a spoustou krásně oblečenejch lidí (Sartorialist!), takovou koncentraci fešáků jsem asi nikde v Evropě neviděla. East Village, vesnice za hlavní třídou. V horkých dnech se bezvadně hodily všechny ty sekáče, kde se jeden může hrabat jak chce dlouho, prodavačka je milá a ještě pochválí šaty nebo tenisky. Central park, místo, kde se dá dělat asi úplně cokoliv. Hrát baseball, rugby, gorotky, jezdit na lodičce, jíst preclíky, běhat, skákat, chodit do divadla, nocovat, objevovat (so we sneak into the Central Park and work in secret for the rest of the night). A všude visí spousta hezkejch cedulí, cvrká to, voní, smrdí, je to barevný a do toho běhají joggeři, skákají kluci, co hrajou na plácku anebo na jednom z nesčetných mol u řeky basket, a hrajou muzikanti.

A pak jsem se šla na mezipřistání v Lisabonu projít do města, metro mě vyhodilo přímo před Brasilerou, tak jsem si po dlouhý cestě dala kafe a croissant a sešla po známý cestě dolů k moři. Vyplivnutá z víru dění. Sedím, koukám na vodu a poprvé za deset dní trochu relaxuju. Vzpomínám na to, jak jsem tu před pěti lety zažila krásný vysněný prázdniny, poslední, o kterejch jsem si mohla povídat s mámou, a všechno mi to v hlavě rotovalo podobně, jak mi to rotuje teď.

Byly to nabitý dny, kéž by se z nich dalo dlouho čerpat, i když tedy o nějakém odpočinku po téhle cestě nemůže být ani řeč. On the road. Ve Strandu jsem u pokladny sáhla po novém paperbackovém vydání. Dlouho jsem se chystala, že si tu knížku znovu přečtu, a tak se před pár dny vlastně uzavřel další malej kruh. Teď před spaním se taky na kousek podívám, jestli se mi do toho tedy nerozklíží oči.

Cesta

Pamatuju si časy, kdy jsem byla mimo období tábora totálně indoorovej typ. Místo do hor jsem chtěla k moři, místo venku jsem chtěla spát vevnitř. Změnilo se to tak před šesti sedmi lety, jak, ani nevím. Asi že ostatní zažívali venku tak skvělý věci.
Všechny ty Slovenska, Ukrajiny a Černý Hory pak byly samozřejmě naprosto fantastický, výlety, na který se dlouho vzpomíná. Tehdy jsem zjistila, že i ve věcech volného času je nutný udržovat rovnováhu a alespoň několikrát do roka vyrazit na výlet do offline světa. Čistí se tím hlava, boří přednastavený pořádky, pouští nitky, udržují vztahy a samozřejmě taky objevujou nový místa.

Teď dvakrát za sebou. Ke Krevetě a Beznožovi jsem konečně zase jela vlakem. Mám ráda cesty na nádraží, frontu na lístky, hnízdění v coupé, všichni jsou tam spojení cestou. A pak to, co člověk vidí jen z vlaku; polorozpadlý nádražní budovy, zahrady z druhý strany, podmáčený pole a meandry říček. (Tenhle blog jsem začala psát v roce 2005, když jsem odjela na Erasmus do Anglie. Jeden z prvních postů byl o zídkách a kolejích; odtud mé náklonnosti vítr vane. A ještě jedna věc, kontextová písnička.)

Tak tedy výlet k Bělohradu. Cestou do Újezda jsme zabloudili a já jsem si do konversek nabrala Tálinskej rybník. Ovšem: narazili jsme na vtipnou vesnici se směrovkama na Brusel a Moskvu, brouzdalištěm jak z Rozmarnýho léta a kravínem jak z hororu. Do Újezda jsme došli celí jurodiví, jako kdybychom finišovali pokladovku. To jsou ty subkulturní časy, zážitky, co nás formovaly. Zlatý voči. Hrozná věta.

V Újezdě jsme pracovali se dřevem, senem a oknama, zpívali písničky a měli se dobře. Komunitní život. Nejlepší ovšem byla cesta zpátky. Deset kilometrů do hořickejch trubiček. Lesem, polem, po městě. To, o co tu jde. Chůze, pohyb, příroda, cesta jako cíl (dneska jsem v obchodě slyšela bizarní postsuperstar desku Anety Langerový. Podle mě jediná písnička, která tam za něco stojí, je text Gabriely Osvaldové 17, kde se jen tak, aby se to rýmovalo, zpívá o rozfoukané mandale; cesta-cíl. Mimochodem, zní to jako Torn od Natalie Imbruglie). Objevování nových míst a kutání starých zážitků, jejich formulování. Pohory, batoh. Žádnej signál. Čas od času je to nutnost, abych mohla normálně fungovat.Olezlá jsem ve Vokovicích potkala fešáka Milana. Ani pusu jsem mu dát nemohla, jak jsem byla celá zaflákaná od bahna.

O týden později. Route 35, deset ráno, déšť, zřícenina hradu Šelmberk. Prší a celej den bude pršet. Mám bundičku, pláštěnku a pončo, čekám na účastníky narozeninový bojovky. Jde to pomalu. Sedím ve výklenku, dočítám Celina (o něm později). Na Celina stejně jako na mě začíná pršet, tak to balím. Vytahuju úkol z francouzštiny. Nejdřív se mi rozpije zadání, pak u toho usnu. Přichází Madla se Stolínem a zachraňujou mě; radí mi, ať si sednu do auta. Ha, zdá se, že to neni těžký, ty dobrý rady. Dávají mi suchý boty a ponožky a vůbec, z auta je všechno veselejší. Všem se bojovka líbí. A já mám nakonec radost, že jsem objela Táborsko, který jsem vlastně doteď moc neznala, a objevila zřícenu hradu Šelmberk, což je dost super atrakce.

Večer jsem byla poprvé v životě DJ. Žádná legrace, člověk musí být pořád ve střehu. Pamatuju si, jak jsem před třema lety na Dolský ve Špindlu, kde jsme byli několikrát s prací, zašla za dýdžejem, aby zahrál tohle.

Trochu se ošíval, ale nakonec to zařadil. Teď ho úplně chápu. Máte pocit, že právě vytahujete trumf, a najednou za vámi přijde nějakej chytrák, ať zahreje něco jinýho. Otrava. Takže respekt všem lidem od muziky, co to mají pod kontrolou. Moji kamarádi chtěli pořád tohle. (Zvedačka, chápeš.)

Bych nebyla jiná. Nakonec písničky u ohně. A ráno slunce a beach volejbal, byl to moc hezkej víkend.

Šla tu řeč o rovnováze, takže k hipí akcím i něco městské kultury. Prvního května fantastickej Astronautalis. Aran, kterej mu bookuje pražský koncerty, o něm leta mluví a píše jen v tom nejlepším. Skromnej, milej kluk bez manýrů, kterej rád přijede do každýho českýho města a je nadšenej, že tu může hrát. Do LMB na něj letos přišlo prý úplně nejvíc lidí, co kdy na něm bylo, a ten koncert byl samozřejmě výbornej. Pořád něco říkall, jako dítě, který je paf z vánočních kouliček za výlohou. „Nechci žít nekonečně, ale po tu dobu, co je mi vyměřená,“ zpíval ze všech sil natěšenýmu sálu a najednou to byla ta největší pravda široko daleko. Je tak super, když člověk dělá naplno věci, který mu jdou, kterýma dělá radost ostatním. Neni nutný natahovat tu dobu donekonečna, je důležitý naplnit čas, kterej je ti danej. Astronautalis na 100 %. A ještě k tomu je hrozně hezkej.

A pak je tu ten Celine. Autor, ke kterýmu jsem se dostala přes K. „Ty neznáš Skočnou? Jak je to možný, vždyť je to tvoje knížka. To si nutně musíš přečíst, bude se to líbit.“ Rozjela jsem tedy akci Celine a od J.P. mi přišla zpráva, ať si přijdu pro Cestu to hlubin noci, protože s Celinem se musí začít od začátku. (Mezi tím jsem dala Církev v holešovickém Studiu Hrdinů, což byla dost těžká hra, a řekla bych, že nejen pro ty, kteří Celina neznají.)

Několikrát jsem měla chuť si tu udělat výpisky z četby, citovat celý odstavce (pametám si celé tvoje vety); je to hutný, smutný, cynický, skvěle přeložený, aktuální. Až budete odpočívat na chatě, u moře anebo ve stanu na horách, udělejte si na to (třeba) čas. A k tomu si pusťte Astronalutalise. Cizí vkus pod vlastní dovolenou.

O The xx, kteří byli v Lucerně nečekaně skvělí, taneční, kontaktní, někdy příště.

Down the shore everything’s alright

Petr se včera ptal, kterou písničku si jako první vybavíme, když jde o lovesongs. Tak je spousta písníček o lásce, žejo. V některých se kňourá, v některých se kleje, v některých se vtipkuje se sporťákem a ve spoustě se větrá pánu bohu do oken. Ale opravdickej lovesong? Čistý emoce, málo patosu a jasná výpověď? Vzpomněla jsem si na tři. Walking To You od EBTG, Till There Was You od Beatles a nejvíc ze všeho na Jersey Girl tadyhle od Waitse. Pure love.

http://www.youtube.com/watch?v=KX-IyEfLZt4

Myslím, že pure love byla i včerejší svatba Markéty a moc milýho Christopha, i když večírek byl trochu jako z Arabely. Palác na Hradčanském náměstí, stoly se prohýbaly pod laskominami, které neubývaly, dokonce tam figurovaly dvě bílé holubice a někteří svatebčané jako lidé od dvora. Škoda, že nikdo nepřišel v převleku za Viga.
Venku se hrozně ochladilo, ale já jsem nevím proč vyrazila v šatech jen tak naboso, bez punčošek. (Znáte to, jak je v pátek teplo, vy si zafixujete léto, ale v sobotu už neni pátek a už vůbec neni léto.) Stojím u našeho svatebního stolu, rozhazuju rukama a nazdařbůh – spíš tónem ála laškujeme se sporťákem – se tážu: prosím vás, nemáte někdo náhradní punčocháče? Nečekám odpověď, spíš výsměch, jenomže helemese, naše skvělá koordinátorka Makula otočí kouzelným prstenem

a voila, seznámí mě s kamarádkou, která dealuje punčochy. To je náhodička, zrovna jedny má, jsou prý stejné jako ty, které zrovínka teď nosí nevěsta. Kupuju (termín, který mám spojený hlavně s Dostihama a sázkama) a všechno je v pořádku. Kdyby se bývala deštivá a větrná noc zeptala, řekla bych jí „hele klidně jdu, já totiž punčocháče mám“. Jenomže domů jsme jeli taxíkem a taxikář se ptal jenom na adresu.

Markéta si jako svatební dárek přála krátký koncertní set D., a tak jsme i s ní (na sobě měla bílý princeznovský šaty, fakt krásná nevěsta) zpívali. Bylo to fajn, hezky to znělo a česká i německá strana poslouchala a občas se i zasmála, což je pro ty, co zpívají, vždycky bezva, žejo.

Skok o týden zpátky. Bezva byla i oslava desátých narozenin D. U Rafa. Plánovali jsme to dlouho a organizačně i pěvecky ze sebe vymáčkli asi úplně maximum, co je teď v našich silách. Přišla spousta lidí a slavili jsme a povídali si a tancovali až do tří do rána. Čas s vykolejeným Petrem u baru vedle řízků, mluvil o tom, jak zjistil, že se ještě dokáže zamilovat. Jinam, tedy. Někdy jsou řeči o věcech překvapivý, ale taky se jimi spousta věcí prošťouchne a pročistí; je dobrý, sakra dobrý (i když ve většině případů alespoň dočasně velmi bolestivý) jednou za pár let zjistit, že člověk ještě žije. Že není stroj, za kterej se ve vleku věcí považuje. Když jsem pak šla v pondělí do práce, v hlavě mi zpíval tenhle Plíhal:

Dlouhý karavany jdou hlavní třídou,
dlouhý karavany jdou, já jdu s nima
zapít trable který jsou, který příjdou,
je to príma chvíli být mezi svýma.

Mám pocit, že stále zřetelněji se mi v životě rýsuje čára mezi „mým“ a „ostatním“. Toho mýho je čím dál tím míň, ale o to je to intenzivnější a radostnější. Nebylo to tak vždycky, pan Petr by řekl, že takhle se hlásí dospělost. Se kterou si každý sudý den nevím rady.

Nehřeště slovem (pozdě, jestli se počítá i to psané), neberte si nic osobně (díky, pane Petře [už třetí muž toho jména v dnešním postu, podobnost jmen je však jenom náhodička]), nevytvářejte si žádné domněnky (zkouším) a dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete (snažím se). Těším se, až s sebou přestanu tahat ty alergický odvozeniny aka kašel a rýmu a zase se pustím do běhání. Za tenhle týden si připisuju pěknou nulu.

Že jedem!

Because big Santa Claus is watching you, tak dnes zas jen o sněhu, cestách a běhání.

Že jedem! do Francie na lyže, to jsme se rozhodli už dávno. Alpe d´Huez autem, jedenáct hodin, když vylezu od volantu, mám pocit, že stojím na běžícím pásu. Auto nám později zasněžilo až po střechu. Stojíme nad lanovkou ve 2300 metrech, strašně sněží a fouká, vidíme tak na pět metrů, a tak si radši povídáme o věcech. Počasí bylo tak napůl a vlastně i kopce např. v Innsbrucku mi místy přišly lepší. Navíc spousta lidí. Poprvé jsem si ve francouzštině objednala stůl v restauraci. Garsonka byla Španělka, takže všechno v pořádku. Plavali jsme v otevřeným bazénu. Viděli jsme armádu na lyžích a taky lyžaře převlečené za krokodýly a žabičky. Naučila jsem se hrát Osadníky z Katanu. V areálu se v době našeho pobytu konal evropský lyžařský gay týden, ve výtahu jsme potkávali voňavé mužské páry, které se navzájem sekaly očima.

Že jedem! na Velikonoce do Českého Švýcarska, to jsme se rozhodli už dávno. Zhruba ve stejné době jako anabáze s Francií. Jak všichni víme, o Velikonocích byla zima a mráz a spousta sněhu, třeba na Děčínském sněžníku asi tak půl metru, a tak jsme trochu válčili s kočárkama. Ale např. cesta podél Labe, Edmundova soutěska (poprvé v životě!), Mezní Louka a nakonec i ta Pravčická brána (poprvé v životě!, kam jsme zoufale doklouzali), to všechno bylo moc fajn. Včetně kytarovýho folk a country večírku ve sklípku, vypili jsme dost vína a přezpívali spoustu písniček. Kamarádi jsou bezva věc.

Že jedem! na půlmaraton, o tom se nediskutuje. To je radost. Letos jsem celou zimu makala, trénovala, zrychlovala a pilovala, abych se v rámci bublinkové sázky vešla do limitu 2:10 (tedy – o čtyři minuty lepší než loni, o čtrnáct než předloni. Pro představu – 4 minuty mým tempem jsou zhruba na 650 metrů). Teď už to vlastně vnímám jen jako mlhu, ale samotnej závod byl úplně fantastickej (report už existuje, ale jinde. A link ještě nemám). Zima, která se za chvíli proměnila v příjemný teplo. Na pět i deset kiláků jsem si zaběhla osobní rekordy, neměla žádnou krizi a cílovou bránou se prokodrcala v čase 2:01:30. Celý zbytek soboty jsem chodila s medailí na krku, nadšená z toho, že když fakt makáte, vrátí se vám to. V září se nám doufám podaří vyrazit vlakem na půlmaraton do Ústí. JIný kraj, jiný mrav, moc bych chtěla pokořit ty dvě hodiny. Uvidím, jak se mi podaří natrénovat teď na jaře, přeci jenom, víš, alergici těžší to maj. Tady je tabulka časů a mezičasů, z koridoru J to letos k bráně s časomírou trvalo přes 9 minut. Kde byli v tu dobu Kenani? Na čtvrtým kilometru.