Archiv autora: boatbehind

V Bratislavě to bylo skvělý.

Fontána na Hlavním námestí, Dni ako komíny.

Kapela míří teplou bratislavskou sobotou do Zichyho paláce. Mišovi a Katce zahraje čtyři písničky.

Ano. Slyšíš mě přes tu muziku?

Na procházce městem. Dom sv. Martina.

Longital, jazzový supertalent. Longital se původně jmenovali Dlhé diely. To je čtvrť deset minut tramvají od centra, kde tihle dva muzikanti bydlí. Právě vydávají desku Gloria, křtí ji 27. října v Akropoli. Událost.

Podzim v historickém centru.

Prázdný Bratislavský hrad.

Nad Dunajom čajky.

Vnější centrum před osmou večer.

Hviezdoslavovo námesti. Jako ve Vídni, nádhera.

Danubiana. Vyrazili jsme tam v neděli s Davidem, Jurajem a Marcelou.

Danubiana, park.

A tohle jsou zbytky Vodnej veze. To je ta, o které zpívá Dežo Ursiny.
http://www.youtube.com/watch?v=Uvjs0RZTbf0
Je to nádhera.

Výlet do Bratislavy jako multimediální zážitek.
Procházky v podzimním slunci, vysuté zahrádky ještě obsypané lidmi, kdepak, tady ještě není konec sezóny.
Všechno jako na dlani. To, co se mi zdá tak blízký a sympatický, místní spíš kritizují. Ještě před pár lety to tu bylo jiný, říkají, míň turistický, víc naše. Co se líbí lidem z venku, z toho jsme my tak trochu nešťastní. Celá tahle skupina okolo Květáků kouká na bratislavský mikrosvět spíš smutnýma očima. Zlá vláda, to je pravda. Bratislava je stále modernější, podél Dunaje rostou nový čtvrti. Jsou docela hezký, ale pohřbily to málo, co zůstalo jejich a jediný. Nejen Stoku.
Střih.
A pak ta svatba. Milá a sympatická, stejně jako všichni lidi kolem ní. Několik nových přátelství, kamarádů na fejsbuku i live. Live Dlhé diely obalené v panelu, live Petržalka a sad Janka Krála a všechno to, co nastartovalo mánii. Rača a vinice, trolejbusy, palačinkárna, drahý obchody Armani, krásný starý město a líná a barevná Danubiana.
Víkendová radost do kapsy.
Velká radost do velký kapsy.
Do klokaní kapsy.

Za pět minut šest mě zbudila sada výstražných tónů, hasiči, hasiči, sanitka, policajti, hasiči. To nic, po Evropský projížděj skoro každou noc, na to už si tady všichni zvykli. Prosviští a ztrácí se v dálce, směrem do Dejvic nebo k letišti. Tohle ale bylo jiný. Zvuk se neztratil. Z okna nic vidět nebyla, ale přijížděla další a další auta. Najednou jsem ožila. Udělala jsem důchodcovskej manévr, vzala si župánek a vylezla na balkón. Mystickej pohled. V policejním hotelu naproti hořel pokoj, úplně nahoře, uprostřed. Venku ještě tma, v hotelu svítilo jenom pár oken – a tenhle pekelnej prostor, ze kterýho se valily zlatý plameny. Vyfotila jsem to, i když blbě. Za trest se mi až do rána zdál sen, že požár zachvátil i náš dům.

Ráno v televizi říkali, že pár hodin před tím jeden mafián zabil druhýho, v hospodě mezi tátovejma obrázkama. To je tedy pěkné.

Z doxáckýho Designbloku jsem byla pěkně zklamaná. Hezká budova, ale málo v ní. Žádný opravdický superstudio. Naopak karlínský Obblok se šperkama (koupila jsem si tam bezva notýsek) i superstudio Corso super, plný dvě patra mladýho i staršího designu. Pokaždý žasnu, kolik je u nás mladejch šikovnejch designérů a návrhářů. O styl se tedy bát nemusíme, doufám. Mimochodem, na Designbloku největší koncentrace barevných punčocháčů. A co vyjde v pondělí v Oně? Letos tu máme první barevný vrchol, ale to mě nemůže zskočit. Ukazuje se, jak bylo prozřetelný začít v posledních třech čtyřech letech budovat nejrozsáhlejší sbírku barevných punčocháčů ve střední Evropě.
Pár ukázek z Karlína.

Moc hezkej zážitek a sympatická atmosféra, taková legračně karnevalová. Oslí můstek. To se nedá říct o Dětech noci, který jsem viděla minulou neděli. Zvědavá na Martu, když nám bylo dvanáct třináct čtrnáct, hodně jsme se kamarádily skrze oddíl. Hodně se jí teď daří a všichni ji chválí, což je super, ale tady moc nevím, za co. Vzpomínáš na Děvčátko? říká mi potom Jéža a má pravdu, je to podobný. Ve filmu se nic nedělo. Nic ve smyslu možnosti sdílet, představit si, pochopit to a říct si, takhle jsem to měla taky, anebo neměla, ale klidně mohla. Anebo neměla a ani nemohla, ale je to pochopitelný, proč se ta holka takhle chová. Anebo neni to pochopitelný, ale aspoň je to možnost. Možnost to asi je, ale otravná a průměrně zahraná. Na rozdíl od Mádla, vý-bor-nej, díky němu to mělo jakýs takýs šmrnc. Špatný nebyly ani Dva dny v Paříži, který jsem viděla v sobotu. Všechno, co se odehrává v Londýně, New Yorku nebo Pařiži, už má u mě automaticky dvě vizuální hvězdy. Přidala bych ještě jednu a kousíček, některý situace velmi dobře vymyšlený, zahraný, interpretovaný.
Zvláštní zážitek jsem si odnesla ze sobotního Rudolfina z výstavy tří současných Číňanů. Aspekt šikmý oči-Mao-asijská příroda je hodně specifickej a do jistý míry strašidelnej. Tohle mělo navíc hodně zvláštní energii, ze který se mi udělat trochu knedlík v krku. Srovnal to šikmooká variace na barevnýho Sopka v poslední místnosti.
Těším se, těším, na Tvrdohalvé do Husovky.
Těším se, těším, do Bratislavy.
V 7.33 z Holešovic.
Šup do postele.
Notak!

horké vody.

Nový práce. Představy nový práce. Myšlenky na novou práci. Rozumíš těm věcem vůbec? Naučíš se to? Snad. Bude těžká, ale bude mě bavit. Tebe to bude bavit? Jo, BAVIT! Tak co? Jak se rozhodneš? Asi jo. Tak ještě počkej, jak se rozhodnou oni. Asi jo.

Výletu do Bratislavy. Do nepoznaný Bratislavy (vypůjčím si mapku a vyrobím kytku, s níž budu jako rodilá Pražanda provázet ty, kteří na Bratislavě nechali mládí). Na poloneznámou svatbu, za milejma neznámejma (ne)blízkejma. Nech to být, žádný obavy. Tak jo. Davide, dík.

Ošklivýho krku. Modrýho a fialovýho, boulovatýho. Už zase čekání na výsledek, už zase plná moc ve druhým patře. Neboj se, to je život. Ještě chvíli to půjde.

Co všechno musím stihnout. Tohle a támhleto a hlavně designblok, oba dva a ještě něco ve škole. Půjde to v šest? Vždyť musím ještě támhle. Stihnu včas plavání? Nebudou se zlobit, že zítra zase přijdu v jedenáct do kanclu? Nebudou. A vždyť to přeci stíhat nemusíš, stačí ti jeden, no a co, na ten druhej se podíváš v časopise třeba.

Zodpovědnosti pořád do kola čím dál hůř. Za co? Starej se o sebe! Ale vždyť já se starám, čím dál víc, fuj, jenom o sebe. Ale ne, vždyť to je normální. Není. Není to normální, hrozně to kazí charakter.

V tomhletom jsem stará škola.
Hudbu mám v počítači jenom proto, že trychtýřem se do ipodu zatím nacpat nedá. Doma si ale většinou pouštím cédéčka z věžičky, již jsem od rodičů dostala v roce 1998. V den, kdy jsem byla profesorem Klikou, fyzikářem, ohodnocena už druhou pětkou v daném školním roce. (Na svou obhajobu – neučí se a ještě dostane věž – musím dodat, že díky mohutnému jarnímu finiši jsem nakonec doběhla s dvojkou na vysvědčení).
Ale zpátky k muzice. Mám pořád ráda cédéčka. Ráda si je kupuju, občas přepaluju, co kecáš, Hando, poslední rok přetahuješ empétrojky a desky přepaluješ daleko častějš než kupuješ, nojo, to je pravda.
Dřív tomu ale tak nebylo. Třeba EBTG jsem si nepřepálila ani jednou (nebylo vlastně ani od koho), Waitse mám taky přepálený jen dva nebo tři. Je to tak, že opravdový oblíbence si pořád kupuju. Líbí se mi barevný obaly, dneska se hodně muzikantů snaží pojmout je aspoň trošku netradičně, ráda si pročítám povídání v bookletu. Nejvíc se mi líbí věnování a poděkování, to je skoro jako při promoční řeči. U přepálených desek obaly ráda kreslím a popisuju, pro sebe i pro kamarády. A pak si to taky všechno ráda pouštím v autě.
Ale od té doby, co světu vládne vypalovačka, musím čas od času udělat revize uloženého. To pak vytahám všechny nahrávky na postel a znovu si je řadím podle interpretů/česko-cizí provenience/stylu. Kontroluju, jestli je v krabičkách a fóliích příslušný disk (pokaždý tak jeden dva chybí), divím se – a tohle jsem dostala/sehnala kdy a od koho? Jindy si při průzkumu hudebních zásob vzpomenu, s kým jsem se v té době víc přátelila, co mě bavilo. Cédéčka jako otisk doby. A co teprve kazety. Ve stojánku stála zaprášená celá moje puberta.
Dneska ale musely vzpomínky a emoce stranou. Polička neni nafukovací, takže vyřadíš každou desku nebo kazetu, na kterou jsi za poslední rok – dobře, dva – nepomyslela. Kazety do tašky, cédéčka do krabice. Kam s nimi, to ještě nevím. Asi pod postel. Nebo do sklepa. Nebo do jiné krabice. Nebo věnovat? Kdybyste někdo chtěl Polemic nebo Tichou dohodu nebo Presidents of the USA na kazetě, Narvan na cédéčku nebo kuře na smetaně, ozvěte se.
I dnes jsem tedy vytahala celou svou trilobití sbírku na postel. Cédečka sjížděla jedno přes druhé, kazety vytvořily komíny ako dny. Najednou jsem, ostatně jako pokaždé při revizi, nevěděla, co s tím. A kde začít. Vypadalo to asi takhle.

Stála jsem nad tím dobrou čtvrthodinu, pak jsem to vyfotila a když jsem se chtěla jít napít, Čapkova postava mi s nožem v ruce pohrozila: "Jestli to hned neuklidíš, NĚCO uvidíš."
Najednou to šlo.
Nejdřív jsem vytřídila kazety, potom cédéčka. Bylo toho míň, než jsem si mysela. Na druhou stranu, u některých kazet jsem si ani trochu nebyla jistá. Tak třeba ten Malestrom. Tehdá se mi tolik líbil.

Zbylé kazety jsem srovnala podle folkového klíče Redl Plíhal Kalandra s přechodem do bigbítu Vltava PVO Garáž Hudba Praha UJD, do cizího bigbítu Iggy Bowie Beatles Stones U2 Sting, pak do dlouhá řada R.E.M., nakonec oblíbený solo kazety, který bych si ráda zas někdy poslechla, G.Love, Harvey, Stina. Nejjrychleji ze všech se vyrovnala řada latin a jazzu. Cédéčka se seřadila v pořadí nahoře jazz, na stojáka veškerá česká hudba, v dřevěných stojáncích originální sety oblíbenců, vpravo vedle přehrávače Beatles Stones a Doors, dole zbylí, většinou vypálení interpreti.
Vypadá to takhle.

Tak, a teď už zas vím.

ech ech, ale já jsem nejela do jižních Beskyd!

Hutnik měl půl hodiny zpoždění. Vítkovický nádraží je jako z nějakýho industriálního filmu, když z něj vylezeš, stojíš na obrovským betonovým prostoru mezi sídlištěm a tramkolejema. Pejzi pro mě přijela autem, a už míříme do jejího bytu na Fifejdách. Odložit batoh, šup šup, a nastupujeme do trolejbusu. Jedeme dvě zastávky. Ostrava překvapuje, hezkej park, sympa pěší zóna, malebný náměstí. Je půl desáté, ale nikde nikdo. Ani v KFC. V Tančírně jsme hnedle. Hned u vchodu potkáváme Bálika s nástrojema a aparátem, jak volá do výtahu Kubu, jestli už jede. Nahoře Juraj s čepičkou, všichni se smějou a to je dobře. Koncert se nakonec sice přiliš nepovedl, hroznej zvuk a vůbec tak trochu mimo formu, ale večer to byl vynikající, spousta povídání a usmívání se. Do hotelu nejedu a dělám dobře.

Do Stodolní, poprvé v životě, dorážím za Pejzi někdy v půl třetí ráno. Tak trochu bizarní podívaná. Liduprázdná Ostrava, všcihni tančí a pijou na Stodolní. Utahaná jako kotě, jeden gin s tonikem a jdeme domů.
Ráno nás čeká výlet do Beskyd. Těším se. Jede s námi i Pejzin spolubydlící Honza. Autem, potom lanovkou na Pustevny, polívka a koláč, krásná cesta k Radegastu a potom nahoru na Radhošť.

V kostele zpívá gospelovej soubor z Orlové. Legrační angličtina, takova kratka-ostravska. Před kostelem se zrovna chystá outdoor svatba. Nevěsta má hezký modrý kostkovaný šaty od Hudyho a stejně modrý sandály, ženich je v černém. Zůstáváme na "obřad", tleskáme, jsme dojatí a rádi bychom koláček, ale neodvážíme se. Sníme tedy vlastní frgál. Sestupujeme dolů do údolí, trvá to skoro hodinu. Hážeme Honzu na vlak a pokračujeme do Rožnova do skanzenu. Chce se mi hrozně spát, celý je to jako by v mlze, ale za chvíli se nahazuju a procházku po skanzenu si stopro užívám.

Hodně zajímavý budovy a všechny ty věci, do toho hraje dechovka. Všechno přebíjí nádhernej podzim. Večer si dáme těstoviny s pestem a vyrážíme do Stodolní za Pejzinejma kamarádama ze všech možných zemí. Vydržíme ale jen na jedno pití a šupky dupky spát, je to po dvou náročných dnech velmi příjemné. Ráno přichází na řadu Ostrava.

Radnice je kvůli hasičům zavřená, ale to nevadí, z Pelikána je také pěkný výhled. Zavřená je i galerie moderního umění, kdo by to byl řekl? Město je ale i takhle v podzimním sluníčku nečekaně pěkný, minimálně některý jeho části.
Vyrážíme do Vítkovic, do dělnický čtvrti.

Dejavu, duch studií v Anglii, tovární domky se vrací a já myslím na podzim v Leicestershiru v roce 2005. Je to smutně nádherná čtvrť, tyhle Vítovice, procházíme ji skrznaskrz a nemůžem se jí nabažit. Ale už je čas, z hlavního nádraží vyráží za vhíli rychlík do Prahy. Spánek střídá Filter a Shakespearovy tragédie, které načítám na včerejší Shakespyré na Lodi Tajemství. Na představení jsme vyrazily s Madlou. Ani jedna v náladě na divadlo, přesto jsem si to docela užily. Skvělý prostory (pro mě poprvé) a atmosféra. Představení, který do Prahy přivezla brněnská Husana Provascu, se řadí mezi oddechovky, žádná předchozí znalost mistra divadla nebyla třeba. Přesto – ponořit se do knihy a louskat zvláštní slovosled a netradiční spojení byl milej a potřebnej bonus. Za hodinu a půl už jsme dobíhaly dvanáctku a vezly se na Malostranskou, dvacítkou na Dejvickou a jedničkou pak domů do Vokovic. Cestou z Dejvické do Vokovic ponořená do Ofélie, co se učí plavat, to je další oddechovka, ale nesmírně vtipná a zábavná. Není špatný vést oddechovej život. Číst oddechový knížky, péct štrůdl, žehlit a přesazovat kytky.