Archiv rubriky: Small talk

Minulý týden se to všechno asi tak třikrát otočilo. Jednodenní výlet na RfP s Lukášem byl jednoznačně spíš cesta než cíl; z Amandy Palmer jsme vydrželi jen kousek. Jako když vám po hlavě skáče rozdováděná cirkusová opička, dávkovaná energie z desky naživo nějak zvlčila. Set Borise Carloffa se mi naopak líbil moc, pokaždý mě překvapí, jak  atypicky, ale jistě zpívá. Bloc Party až na zvukový výpadky taky docela super.

Na 30 Seconds to Mars jsme zůstali venku (letos totiž organizátoři, prý kvůli bezpečnosti, postavili místo druhý stage velký polootevřený stan) a koukali na velkoplošnou obrazovku. Jako když sleduješ na Staromáku hokej, rozumíš. Tahle skupina je ale na rozdíl od Plekyho a spol. učebnicovej midkult; velký gesta, ještě větší a prázdnější slova a k tomu velký svaly. Vždycky, když něco takovýho vidím, vzpomenu si, jak je to s výrazně hezkejma klukama; většinou s nima bejvá dost nuda anebo jsou výrazně nesnesitelní. Alespoň jsme se ale dostali brzo domů a navíc jsme měli víc času na sdílení, hodně jsme si povídali a abych nezapomněla, cestou jsme na silnici potkali hořící auto. Hořelo si ale tak nějak v klidu a zdálo se, že nikomu se naštěstí nic moc nestalo. (Dým byl vidět už z dálky. Pořád jsem chtěla věřit, že někdo pálí podzimní listí, ale kdepak; paradise happens, zázraky však ne. Tedy alespoň v Královéhradeckém kraji ne.)

I v pátek se rozednilo, to už jsme však s Irenou ujížděly do Varů. Před Thermal jsme přišly v osm; slunce pálilo, město ale ještě vyspávalo včerejší večíky. Nikde nikdo, jen v bageterii si ožralej chlápek v uválený košili objednával další pivo. Když ho dostal, podivil se a s elegancí osoby s jazykem zamčeným na osm jamesonů, se prodavači snažil vysvětlit, že chtěl čaj. Můžu dosvědčit, že nechtěl.

Od Hanky jsem měla grátis bydlení plus lístky na všechno, co jsem si vybrala, a Jirka mě večer protáhl na Revival. Takhle se o mě naposledy pečovalo, když mi bylo sedm neděl. (Kdybyste narazili na filmy jménem Gloria, Adria Blues a Pole v Anglii, určitě jděte; hlavně poslední jmenovaný snímek, nakonec oceněný, je bizarní černobílá řezničina, něco mezi Monty Pythons, střílečkou v Dajngovi a surreálnou povídkou. V neděli jsem pak měla koupený lístky na pražskou Pěnu dní, ta mi tedy přišla navzdory kritikám výborná od začátku do konce, ale co chcete od holky, která strká lidem do ruky Srdcerváče dřív, než jim podá svojí ruku.)

Večírek u vody s divadelníkama od Ireninýho manžela a stranou všeho festivalovýho ryku byl výbornej, myslím, že tolik Becherovek (3) jsem nevypila nikdy v životě, a to ani ve zlatém fernetovém období (v roce 1999). Zase jsem si říkala, jak je bezva, že i v dospělém věku můžu narazit na skupinu lidí, jejichž humor a poetika jsou zcela kompatibilní. (To zní trochu jako z autoservisu, co.). Cestou do Thermalu ještě obhlídka okolních večírků; kdybych byla věřící, tak takhle si představuju hřích. Boschovo pojetí pekla to taky dobře vystihuje.

Snídani jsem si dala s Petrem a to bylo milý. Celý Vary byly milý, povedený a zábavný, díky za to; vlastně poprvé od roku 2000 jsem tu byla na noc, poprvé jsem nemusela pít jen vodu, protože jsem nemusela řídit, a navíc všechny ty lístky… tyjo, prostě super dva dny.

Druhý den v poledne už pádím podél řeky na chalupu, ó, jak mám tuhle cestu ráda. (Taky to tak vnímáte, že nějaká část republiky je vaše a k jiný zase nemáte žádnej extra vztah? Já to takhle mám se západem Čech.) Posekat trávu, to jsou vám ale eskamotérský kousky se šňůrou, na houby, skoro nic neroste (to málo, co jsem našla, pak babička vyhodila, protože mi nevěřila, že jsem ji přínesla masáky a nikoliv houby jedové), ale klid, klid je tu, pani, božskej, to zas jo. Možná, že by ho od naší vesnice mohly odkupovat nemocnice, protože se po něm spí stejně dobře jako po anestezii.

 

 

 

Tramvaj natřískaná a jediný místo vedle dospívajícího kluka, který nahlas telefonoval. Sedla jsem si a otevřela knížku. Brzy se ukázalo, že je to kluk s lehkou autistickou poruchou. Když dotelefonoval, zaujaly ho moje punčocháče; zlehka se zvědavostí dítěte mi sahal na nohu, aby se přesvědčil, jestli to teda punčocháče dovopravdy jsou. Díval se na mě a ptal se, proč pan řidič nehlásí správně zastávky. Neumím s takovýma situacema zacházet, a tak jsem docela s radostí přenechala místo starší paní, která nastoupila na Bořislavce. Neměla silonky, zato kopec trpělivosti. Jste v důchodu? No jo, jsem. Máte vnoučata? To víš, že mám. A taky jim vaříte? To víš, že vařim. A vaříte i řízky? Kuřecí, nebo vepřový? Mouka, vajíčko, strouhanka? A guláš taky? To víš, že jo. A vy tady někde bydlíte? Proč ta tramvaj nehlásí zastávky správně? Pak jsme obě vystoupily, paní se mile usmívala. Asi je od vnoučat vycvičená.

Jsou to někdy zvláštní setkání. Jako třeba tuhle při běhání v Šárce. Na louce bych čekala tři srnky, srnek a zajíců je náš les plný. Ale kdepak, místo srnek se na louce pohybovali tři pánové s detektory kovů. Hledali poklad nebo nevím, co tam hledali. Hehe, možná tam někdo z nich ztratil při běhání klíče.

Tři hezký zážitky z poslední doby. Zaprvé Silver Rocket Točník. Výlet! S Lucií, která byla po dlouhý době v pohodě, jsme vyrazily na sobotní program, sluníčko svítilo a v Žebráku jsme si daly skvělou zmrzlinu. Hazká procházka od parkoviště nahoru k hradu a hned za branami jsem potkala Lucku, Petra a jejich holky, moc milý setkání po dlouhý době. (To je zvláštní, jak někdo dokáže bejt zcela přirozeně milej pořád. Vždy a za každý okolnosti. Třeba tadyhle Petr s Luckou). Prolezly jsme hrad (krásný světlo, krásný výhledy) a střídaly stage Konírna se stagí Nádvoří. Všechno šlapalo jak hodinky a ačkoliv hrály kapely, který mají do klidu daleko, večer plynul klidně, bezproblémově, radostně. Po setmění kluci rozdělali oheň a při závěrečným koncertu Paramount Styles jsem si přišla skoro jak na táboře; Paramount Styles byli něco jako velkej vůz.

 

Naopak na pětadvacetinách Tata Bojs sluníčko nesvítilo. Chvíli po povodních, Vltava napuchlá po okraj a ve Žlutých lázních to tak tak stačili uklidit. Ale kluci byli natěšení a za žádnou cenu se ani to nechtěli vzdát. Už od půl pátý jsme s D. zvučili, nakonec se ukázalo, že slyšet nebudeme, ani kdybychom si k hlasivkám přidělali mikrofonky. Aspoň z nás spadl stres. Když pak na nás při C.V.A.N.a Pěšácích přišla řada, dali jsme to docela v pohodě a jako bonus jsme prý i byli trochu slyšet. Jinak samotnej koncert byl podlě mě úplně skvělej, tata to dobře šlapalo a všude kolem lítala energie. Když se pak před desátou s lidma loučili pozdravem jako se loučíval Vinnetou se svým bratrem v krvi, bylo to dojemný.  Pro mě je na tom nejcennější to pětadvacetiletý klučičí přátelství bez výhrad, kromě Tomáše s Vladanem asi žádný takový kámoše neznám. Po koncertě jsme se všichni potkali na afterparty, kde se podávaly mé oblíbené kousky zeleniny s dipem; vždycky si říkám, že takovej řapíkatej celer rozsekanej na proužky je za málo peněz hodně muziky. Výborný bílý víno v kombinaci s gintonicem způsobilo, že jsem se ráno probudila s hlavou na řetízkovým kolotoči.

Píšu tady, že (klučičí) přátelství je někdy víc než savec. Další takoví kamarády má ale vlastně taky Petr, který slavil na terase pětatřicátiny. Na terase je to úplně báječný, vidíte na celý Nusle a ještě dál, koukáte lidem do oken a počítáte vinohradský antény, zkrátka na terasu chodím pokaždý moc ráda.

Letos jsem se na terase potkala třeba s Lenkou s klukama, taky moc milý, dlouho jsme se neviděly a jejich Tondu jsem vlastně znala jen z fotek. Markétu, která vyprávěla o Aljašce, jsem takdy dlouho neviděla, a druhou Markétou jsem potkala poprvé v životě. Ale zjistila jsem, že má za muže muzikanta, a tak jsme tam tak seděly a pily a jedly a povídaly si o muzice a dětech a lyžích a škole a čas příjemně plynul. K tomu jsem se z Petrova ipadu snažila vydolovat nějakej party playlist, ale co já jsem za dýdžeje, to jsme se ukázali už na Pétině květnové oslavě na jihu Čech, žejo. Pak jsme se všichni přesunuli na pavlač – celá ta kancelář je úplně fantastickej prostor s velkým oknem do vnitrobloku – a pili víc a víc bílýho rumu a coly, až to všechno začalo bejt trochu rozmazaný, přesto pořád hodně zábavný. A jak jsem v týhle společnosti, která se zná od gymplu, vlastně jen na návštěvu, tak to bylo taky příjemně jiný. Smáli jsme se, jak jednomu spolužákovi vyšlo v přijímačkovým testu, že vlak má minus čtyři žluté vagonky. Poslouchali jsme Rolling Stones. A pak jsem najednou měla místo hlavy a těla jedno velký cuba libre, všechno se zdálo docela jednoduchý a já na sebe ze shora koukám, jak přešlapuju čáru. Po dlouhý době jsem si připomněla, jaký to je, když jedete v protisměru a k tomu víc než stotřicítkou.  Pokorně čekám n na zpětnou vazbu; až to na mě vybafne a dá mi to přes prsty.

Ráno a dopoledne a vlastně celej den byl náročnej úměrně k vypitému, ale teď je zase noc a já se už začínám těšit na nový týden. Pojedu na muziku a na filmy a na skok na chatu a to všechno by mohlo být bezva. Po skoro patnácti letech čtu znova Pěnu dní od Viana a úplně se tetelím blahem, jak je to pořád neskutečně fantastický.

 

Pamatuju si časy, kdy jsem byla mimo období tábora totálně indoorovej typ. Místo do hor jsem chtěla k moři, místo venku jsem chtěla spát vevnitř. Změnilo se to tak před šesti sedmi lety, jak, ani nevím. Asi že ostatní zažívali venku tak skvělý věci.
Všechny ty Slovenska, Ukrajiny a Černý Hory pak byly samozřejmě naprosto fantastický, výlety, na který se dlouho vzpomíná. Tehdy jsem zjistila, že i ve věcech volného času je nutný  udržovat rovnováhu a alespoň několikrát do roka  vyrazit na výlet do offline světa. Čistí se tím hlava, boří přednastavený pořádky, pouští nitky, udržují vztahy a samozřejmě taky objevujou nový místa.

Teď dvakrát za sebou. Ke Krevetě a Beznožovi jsem konečně zase jela vlakem. Mám ráda cesty na nádraží, frontu na lístky, hnízdění v coupé, všichni jsou tam spojení cestou.  A pak to, co člověk vidí jen z vlaku; polorozpadlý nádražní budovy, zahrady z druhý strany, podmáčený pole a meandry říček. (Tenhle blog jsem začala psát v roce 2005, když jsem odjela na Erasmus do Anglie. Jeden z prvních postů byl o zídkách a kolejích; odtud mé náklonnosti vítr vane. A ještě jedna věc, kontextová písnička.)

Tak tedy výlet k Bělohradu. Cestou do Újezda jsme zabloudili a já jsem si do konversek nabrala Tálinskej rybník. Ovšem: narazili jsme na vtipnou vesnici se směrovkama na Brusel a Moskvu, brouzdalištěm jak z Rozmarnýho léta a kravínem jak z hororu. Do Újezda jsme došli celí jurodiví, jako kdybychom finišovali pokladovku. To jsou ty subkulturní časy, zážitky, co nás formovaly. Zlatý voči. Hrozná věta.

V Újezdě jsme pracovali se dřevem, senem a oknama, zpívali písničky a měli se dobře. Komunitní život. Nejlepší ovšem byla cesta zpátky. Deset kilometrů do hořickejch trubiček. Lesem, polem, po městě. To, o co tu jde. Chůze, pohyb, příroda, cesta jako cíl (dneska jsem v obchodě slyšela bizarní postsuperstar desku Anety Langerový. Podle mě jediná písnička, která tam za něco stojí, je text Gabriely Osvaldové 17, kde se jen tak, aby se to rýmovalo, zpívá o rozfoukané mandale; cesta-cíl. Mimochodem, zní to jako Torn od Natalie Imbruglie). Objevování nových míst a kutání starých zážitků, jejich formulování. Pohory, batoh. Žádnej signál. Čas od času je to nutnost, abych mohla normálně fungovat.Olezlá jsem ve Vokovicích potkala fešáka Milana. Ani pusu jsem mu dát nemohla, jak jsem byla celá zaflákaná od bahna.

O týden později. Route 35, deset ráno, déšť, zřícenina hradu Šelmberk. Prší a celej den bude pršet. Mám bundičku, pláštěnku a pončo, čekám na účastníky narozeninový bojovky. Jde to pomalu. Sedím ve výklenku, dočítám Celina (o něm později). Na Celina stejně jako na mě začíná pršet, tak to balím. Vytahuju úkol z francouzštiny. Nejdřív se mi rozpije zadání, pak u toho usnu. Přichází Madla se Stolínem a zachraňujou mě; radí mi, ať si sednu do auta. Ha, zdá se, že to neni těžký, ty dobrý rady. Dávají mi suchý boty a ponožky a vůbec, z auta je všechno veselejší. Všem se bojovka líbí. A já mám nakonec radost, že jsem objela Táborsko, který jsem vlastně doteď moc neznala, a objevila zřícenu hradu Šelmberk, což je dost super atrakce.

Večer jsem byla poprvé v životě DJ. Žádná legrace, člověk musí být pořád ve střehu. Pamatuju si, jak jsem před třema lety na Dolský ve Špindlu, kde jsme byli několikrát s prací, zašla za dýdžejem, aby zahrál tohle.

Trochu se ošíval, ale nakonec to zařadil. Teď ho úplně chápu. Máte pocit, že právě vytahujete trumf, a najednou za vámi přijde nějakej chytrák, ať zahreje něco jinýho. Otrava. Takže respekt všem lidem od muziky, co to mají pod kontrolou. Moji kamarádi chtěli pořád tohle. (Zvedačka, chápeš.)

Bych nebyla jiná. Nakonec písničky u ohně. A ráno slunce a beach volejbal, byl to moc hezkej víkend.

Šla tu řeč o rovnováze, takže k hipí akcím i něco městské kultury. Prvního května fantastickej Astronautalis. Aran, kterej mu bookuje pražský koncerty, o něm leta mluví a píše jen v tom nejlepším. Skromnej, milej kluk bez manýrů, kterej rád přijede do každýho českýho města a je nadšenej, že tu může hrát. Do LMB na něj letos přišlo prý úplně nejvíc lidí, co kdy na něm bylo, a ten koncert byl samozřejmě výbornej. Pořád něco říkall, jako dítě, který je paf z vánočních kouliček za výlohou. „Nechci žít nekonečně, ale po tu dobu, co je mi vyměřená,“ zpíval ze všech sil natěšenýmu sálu a najednou to byla ta největší pravda široko daleko. Je tak super, když člověk dělá naplno věci, který mu jdou, kterýma dělá radost ostatním. Neni nutný natahovat tu dobu donekonečna, je důležitý naplnit čas, kterej je ti danej. Astronautalis na 100 %. A ještě k tomu je hrozně hezkej.

A pak je tu ten Celine. Autor, ke kterýmu jsem se dostala přes K. „Ty neznáš Skočnou? Jak je to možný, vždyť je to tvoje knížka. To si nutně musíš přečíst, bude se to líbit.“ Rozjela jsem tedy akci Celine a od J.P. mi přišla zpráva, ať si přijdu pro Cestu to hlubin noci, protože s Celinem se musí začít od začátku. (Mezi tím jsem dala Církev v holešovickém Studiu Hrdinů, což byla dost těžká hra, a řekla bych, že nejen pro ty, kteří Celina neznají.)

Několikrát jsem měla chuť si tu udělat výpisky z četby, citovat celý odstavce (pametám si celé tvoje vety); je to hutný, smutný, cynický, skvěle přeložený, aktuální. Až budete odpočívat na chatě, u moře anebo ve stanu na horách, udělejte si na to (třeba) čas. A k tomu si pusťte Astronalutalise. Cizí vkus pod vlastní dovolenou.

O The xx, kteří byli v Lucerně nečekaně skvělí, taneční, kontaktní, někdy příště.

 

 

 

Petr se včera ptal, kterou písničku si jako první vybavíme, když jde o lovesongs. Tak je spousta písníček o lásce, žejo. V některých se kňourá, v některých se kleje, v některých se vtipkuje se sporťákem a ve spoustě se větrá pánu bohu do oken. Ale opravdickej lovesong? Čistý emoce, málo patosu a jasná výpověď? Vzpomněla jsem si na tři. Walking To You od EBTG, Till There Was You od Beatles a nejvíc ze všeho na Jersey Girl tadyhle od Waitse. Pure love.

http://www.youtube.com/watch?v=KX-IyEfLZt4

Myslím, že pure love byla i včerejší svatba Markéty a moc milýho Christopha, i když  večírek byl trochu jako z Arabely. Palác na Hradčanském náměstí, stoly se prohýbaly pod laskominami, které neubývaly, dokonce tam figurovaly dvě bílé holubice a někteří svatebčané jako lidé od dvora. Škoda, že nikdo nepřišel v převleku za Viga.
Venku se hrozně ochladilo, ale já jsem nevím proč vyrazila v šatech jen tak naboso, bez punčošek. (Znáte to, jak je v pátek teplo, vy si zafixujete léto, ale v sobotu už neni pátek a už vůbec neni léto.) Stojím u našeho svatebního stolu, rozhazuju rukama a nazdařbůh – spíš tónem ála laškujeme se sporťákem – se tážu: prosím vás, nemáte někdo náhradní punčocháče? Nečekám odpověď, spíš výsměch, jenomže helemese, naše skvělá koordinátorka Makula otočí kouzelným prstenem

a voila, seznámí mě s kamarádkou, která dealuje punčochy. To je náhodička, zrovna jedny má, jsou prý stejné jako ty, které zrovínka teď nosí nevěsta. Kupuju (termín, který mám spojený hlavně s Dostihama a sázkama) a všechno je v pořádku. Kdyby se bývala deštivá a větrná noc zeptala, řekla bych jí „hele klidně jdu, já totiž punčocháče mám“. Jenomže domů jsme jeli taxíkem a taxikář se ptal jenom na adresu.

Markéta si jako svatební dárek přála krátký koncertní set D., a tak jsme i s ní (na sobě měla bílý princeznovský šaty, fakt krásná nevěsta) zpívali. Bylo to fajn, hezky to znělo a česká i německá strana poslouchala a občas se i zasmála, což je pro ty, co zpívají, vždycky bezva, žejo.

Skok o týden zpátky. Bezva byla i oslava desátých narozenin D. U Rafa. Plánovali jsme to dlouho a organizačně i pěvecky ze sebe vymáčkli asi úplně maximum, co je teď v našich silách. Přišla spousta lidí a slavili jsme a povídali si a tancovali až do tří do rána. Čas s vykolejeným Petrem u baru vedle řízků, mluvil o tom, jak zjistil, že se ještě dokáže zamilovat. Jinam, tedy. Někdy jsou řeči o věcech překvapivý, ale taky se jimi spousta věcí prošťouchne a pročistí; je dobrý, sakra dobrý (i když ve většině případů alespoň dočasně velmi bolestivý) jednou za pár let zjistit, že člověk ještě žije. Že není stroj, za kterej se ve vleku věcí považuje. Když jsem pak šla v pondělí do práce, v hlavě mi zpíval tenhle Plíhal:

Dlouhý karavany jdou hlavní třídou,
dlouhý karavany jdou, já jdu s nima
zapít trable který jsou, který příjdou,
je to príma chvíli být mezi svýma.

Mám pocit, že stále zřetelněji se mi v životě rýsuje čára mezi „mým“ a „ostatním“. Toho mýho je čím dál tím míň, ale o to je to intenzivnější a radostnější. Nebylo to tak vždycky, pan Petr by řekl, že takhle se hlásí dospělost. Se kterou si každý sudý den nevím rady.

Nehřeště slovem (pozdě, jestli se počítá i to psané), neberte si nic osobně (díky, pane Petře [už třetí muž toho jména v dnešním postu, podobnost jmen je však jenom náhodička]), nevytvářejte si žádné domněnky (zkouším) a dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete (snažím se). Těším se, až s sebou přestanu tahat ty alergický odvozeniny aka kašel a rýmu a zase se pustím do běhání. Za tenhle týden si připisuju pěknou nulu.

Because big Santa Claus is watching you, tak dnes zas jen o sněhu, cestách a běhání.

Že jedem! do Francie na lyže, to jsme se rozhodli už dávno. Alpe d´Huez autem, jedenáct hodin, když vylezu od volantu, mám pocit, že stojím na běžícím pásu. Auto nám později zasněžilo až po střechu. Stojíme nad lanovkou ve 2300 metrech, strašně sněží a fouká, vidíme tak na pět metrů, a tak si radši povídáme o věcech. Počasí bylo tak napůl a vlastně i kopce např. v Innsbrucku mi místy přišly lepší. Navíc spousta lidí. Poprvé jsem si ve francouzštině objednala stůl v restauraci. Garsonka byla Španělka, takže všechno v pořádku. Plavali jsme v otevřeným bazénu. Viděli jsme armádu na lyžích a taky lyžaře převlečené za krokodýly a žabičky. Naučila jsem se hrát Osadníky z Katanu. V areálu se v době našeho pobytu konal evropský lyžařský gay týden, ve výtahu jsme potkávali voňavé mužské páry, které se navzájem sekaly očima.

Že jedem! na Velikonoce do Českého Švýcarska, to jsme se rozhodli už dávno. Zhruba ve stejné době jako anabáze s Francií. Jak všichni víme, o Velikonocích byla zima a mráz a spousta sněhu, třeba na Děčínském sněžníku asi tak půl metru, a tak jsme trochu válčili s kočárkama. Ale např. cesta podél Labe, Edmundova soutěska (poprvé v životě!), Mezní Louka a nakonec i ta Pravčická brána (poprvé v životě!, kam jsme zoufale doklouzali), to všechno bylo moc fajn. Včetně kytarovýho folk a country večírku ve sklípku, vypili jsme dost vína a přezpívali spoustu písniček. Kamarádi jsou bezva věc.

Že jedem! na půlmaraton, o tom se nediskutuje. To je radost. Letos jsem celou zimu makala, trénovala, zrychlovala a pilovala, abych se v rámci bublinkové sázky vešla do limitu 2:10 (tedy – o čtyři minuty lepší než loni, o čtrnáct než předloni. Pro představu – 4 minuty mým tempem jsou zhruba na 650 metrů). Teď už to vlastně vnímám jen jako mlhu, ale samotnej závod byl úplně fantastickej (report už existuje, ale jinde. A link ještě nemám). Zima, která se za chvíli proměnila v příjemný teplo. Na pět i deset kiláků jsem si zaběhla osobní rekordy, neměla žádnou krizi a cílovou bránou se prokodrcala v čase 2:01:30. Celý zbytek soboty jsem chodila s medailí na krku, nadšená z toho, že když fakt makáte, vrátí se vám to. V září se nám doufám podaří vyrazit vlakem na půlmaraton do Ústí. JIný kraj, jiný mrav, moc bych chtěla pokořit ty dvě hodiny. Uvidím, jak se mi podaří natrénovat teď na jaře, přeci jenom, víš, alergici těžší to maj. Tady je tabulka časů a mezičasů, z koridoru J to letos k bráně s časomírou trvalo přes 9 minut. Kde byli v tu dobu Kenani? Na čtvrtým kilometru.